RECENZE: Lo Wang je v Shadow Warrior 3 u konce s dechem

Už potřetí se na nás řítí moderní reimaginace stařičkého Shadow Warriora s přisprostlým a dětinským ninjou Lo Wangem v hlavní roli. Po vynikajících předchozích dílech v sérii ovšem toto dobrodružství ošklivě klopýtá a rozhodně pro něj neplatí do třetice všeho dobrého. A je to velká škoda.

Celý svět je totálně v troubě. Bájný drak uvězněný za magickými branami vypuštěný na konci předchozí Lo Wangovy výpravy totiž evidentně má větší apetit než šampion soutěže v pojídání ovocných knedlíků. A většina planety a její populace se tak nedobrovolně proměnila v kupičky dračího trusu.

Na začátku třetího Shadow Warriora tak hlavního hrdinu zastihneme v situaci, kdy si v troskách svého starého úkrytu hraje s panáčky a utápí se v sebelítosti a zmaru. Prostě klasická krize středního věku. Z letargie ho vytrhne až náhlé zjevení jeho starého nepřítele, proradného miliardáře Zilly.

Ten tvrdí, že má plán, jak nezničitelného kouzelného draka zlikvidovat a ukončit jeho neukojitelnou chuť po všem živém a nabitém spirituální energií či. Ale aby plán na záchranu světa měl šanci na úspěch, potřebuje k tomu prošedivělý záporák Lo Wangovu pomoc.

Hlavně moc nepřemýšlet

Úvodní premisa a příběh jako takový zcela evidentně postrádají jakékoli ambice a svojí „složitostí“ připomínají scénář akčního filmu z osmdesátých nebo devadesátých let. To by u střílečky tolik nevadilo, kdyby ovšem předchozí dva díly nehrály s mnohem zajímavějšími kartami. Totam je sdílení mozku s mladou intelektuálkou z druhého dílu nebo rozplétání konfliktu mezi zdegenerovanými bohy z dílu prvního.

Místo nich je tu přímočaré béčko (nebo spíš céčko) bez špetky originality, kde se ženete od jedné dějové berličky ke druhé (zdravíme dračí vejce i obří ničivý kanón). Snad neprozradím moc, když řeknu, že jedinou malou útěchou je to, že se velmi brzy vrátí po Lo Wangův bok starý parťák Hoji. Jejich verbální špičkování a pubertální průpovídky jsou totiž jednou z mála věcí, která dokáže sem tam vytáhnout to, co se děje na obrazovce, z průměru.

Krizí v polském studiu Flying Wild Hog ovšem evidentně netrpí jen tým scénáristů, ale také designéři hratelnosti. Na kritiku části hráčů, že druhý díl byl přeplácaný různými systémy vylepšování zbraní, schopností i hlavního protagonisty a velkou část času připomínal víc akční RPG typu Diablo s bouchačkami a katanou než střílečku, zareagovali autoři z polského studia Flying Wild Hog tím, že to všechno osekali na naprosté minimum.

Z asi sedmdesáti zbraní, které se ještě daly různě modifikovat třeba elementárními útoky, tak zbyl zlomek tohoto počtu. A výsledné kousky, které tímto nemilosrdným sítem prošly, jsou z velké části k vidění i všude jinde. Posuďte sami: pistole, brokovnice, dvě uzi, granátomet, rail gun. Jediným trošku originálním kouskem stálého zbrojního arsenálu je kuše, která střílí rotující šurikeny. A nechybí samozřejmě katana, která je poznávacím znamením této herní značky. I když je tu trestuhodně upozaděná.

Novinkou jsou zbraně, které si můžete násilím „vypůjčit“ od různých druhů démonů, kteří vám při cestě za záchranou planety stojí v cestě. V podstatě jde o okopírovaný systém glory kills (brutálních poprav) z novodobého Dooma od id Software.

Opisovat se nemá

Prostě když nahromadíte rozsekáváním a jiným masakrováním nepřátel dostatek energie, můžete stiskem tlačítka jakéhokoli démona okamžitě zabít, doléčit se a ve většině případů ještě získat zbraň čerstvého nebožtíka. Třeba obří meč, hi-tech granát, přenosnou černou díru nebo obří palici. Háček je v tom, že vám běží čas a po pár vteřinách jste tak u svého regulérního arzenálu.

I u něj systém upgradů prošel brutální redukcí – všechny zbraně mají vylepšení přesně tři, přičemž to první jen zvedá množství munici, kterou naráz poberete. Třeba brokovnice tak po druhém vylepšení střílí rychleji, po tom třetím můžete pálit bez nutnosti přebíjet. Jiné upgrady zařídí, že nepřátelé po vašich útocích začnou hořet, zmrznou v ledovou sochu nebo si dají nedobrovolné elektrické boogie. Prostě nic nového oproti předchozímu dílu, kde byla navíc možnost nepřátele decimovat ještě toxickým blivajzem.

Vylepšovat můžete samozřejmě i Lo Wanga – třeba aby mohl rychleji používat zvláštní úder energií či nebo měl víc zdraví. To všechno za orby, které buď najdete při průchodu hrou, nebo je získáte při plnění výzev. Ty jsou fajn a nutí při hraní aspoň trochu přemýšlet. Bod získáte třeba za to, že rozstřelíte určitému počtu protivníků hlavu pistolí. Nebo to do padesáti z nich napálíte z brokovnice hodně zblízka.

Dalším systémem okopírovaným z Dooma je to, že podle toho, jakým způsobem démony likvidujete, z nich padají buď koule zdraví, energetické orby potřebné pro výše popsané „výpůjčky“ zbraní nebo munice pro vaše kvéry.

Ring volný. Nebo vlastně ne

A to pořád není vše -- třetí Shadow Warrior totiž obšlehl i to, že boje se odehrávají v pevně ohraničených arénách, po nichž může porůznu šplhat nebo běhat po zdech. Problém je v tom, že drtivá většina těchto koloseí má jednu či více bezedných jam, do nichž zahučíte rychleji, než stihnete zaklít. A nespasí to ani různé pasti, kterými můžete obludky při bojích měnit v krvavé kusy masa -- velmi často totiž omylem zasáhnete i sebe a akorát urychlíte svůj návrat k poslednímu checkpointu.

Aspoň, že ti démoni jsou poměrně rozmanití a jsou mezi nimi i originální kousky – třeba mrštní hajzlíci, kteří vypadají jako přerostlá tahací harmonika a maniakálně se pochechtávají. Neokoukanost se nedá upřít ani „vrtákům“, kteří se nejprve pohybují pod zemí, takže vám pomalu odkrajují zdraví a pak vyskočí do vzduchu a metají ozubené kotouče. Bohužel jsou ale také dost otravní, protože jsou při tunelování nezranitelní. Musím říct, že čím dál jsem postoupil v kampani, tím víc mě potyčky frustrovaly. Zemřít při nich je totiž velmi snadné a často vás čeká hned několik vln útočníků, které musíte v případě smrti likvidovat nanovo.

Obrovským failem jsou souboje s bossy. Ty jsou v kampani pouhé dva a dvojnásob u nich platí, že jsou spíš frustrující než zábavné. Nemluvě o tom, že ten první je opět bezostyšně převzatý odjinud – tentokrát ne z Dooma, ale ze Sekiro: Shadows Die Twice.

Toto už jsem viděl stokrát

Lo Wang nově disponuje také vystřelovacím hákem (grappling hook), který je dnes ve hrách k vidění stejně často jako respirátory v MHD. Hák využijete při bojích, ale i při skákacích pasážích, kterých hra obsahuje závratné množství. I když jsou často tyto segmenty v epických kulisách, jsou repetitivní a jediné zaváhání znamená smrt a loading. Největším problémem ale je to, že se během nich často odehrávají ony zábavné slovní výměny mezi Lo Wangem a Hojim, případně Lo Wangem a Zillou. Mám pocit, že mi tak třetina z nich utekla, protože jsem se musel soustředit na to, kam vystřelit hák a kde je další „běhací“ zeď. Prostě jsem neměl čas poslouchat humorné průpovídky.

Dalším negativem oproti parádnímu druhému dílu téhle krvavé jízdy je to, že trojka je tak lineární, že to ani víc nejde. Prostě se pořád dokola opakují skákací a arénové sekce. Odbočky se dají spočítat na prstech jedné ruky a objevíte je navíc pouze v případě, že hodně pozorně koukáte kolem sebe. A to je název odbočky ještě hodně nadnesený -- tyhle nepovinné „výlety“ totiž netrvají déle než minutu. Alespoň je na konci vždycky bodík na vylepšení zbraně nebo schopností hlavního protagonisty.

Shadow Warrior 3 - obrázky z recenzování

Shadow Warrior 3 - obrázky z recenzování

Ve hře také nejsou vůbec žádné vedlejší úkoly. Prostě jen běžíte dopředu a masakrujete ty samé démonické tlamy bez ohledu na to, jestli jste zrovna v džungli, na ledovci nebo se proháníte po dračím hřbetu. Chápu snahu udělat hru čistě pro jednoho hráče, ale takhle to podle mě zkrátka vypadat nemá. S otrockou linearitou pak souvisí i další problém – celá kampaň mi zabrala sotva osm hodin, což je možná slušné v rámci žánru, ale v porovnání s Shadow Warriorem 1 a 2 žalostně málo. Plus nevidím vůbec žádný důvod, proč hrát víc než jednou, což u předchozích dvou dílů byla skoro povinnost.

Abych pořád jen nekritizoval, tak hra vypadá obstojně a navzdory velkému počtu nepřátel, výbuchů a dalších efektů běží i v těch nejtěžších bojích naprosto plynule. Paradoxně se mi sem tam škubaly jen příběhové filmečky. Dabing je solidní, všechno to porcování oblud i zní dobře.

A i když to z celé recenze možná vypadá, že třetí Shadow Warrior je nehratelná slátanina, která si nezaslouží ničí pozornost, není to tak. Jen prostě jako fanda celé série nemůže překousnout směr, který Lo Wang a spol. nabrali. Jako by osobitost a originalitu nahradila snaha okopírovat co nejvíc herních prvků odjinud. Opravdu se modlím, aby autoři vydali hodně tučnou porci obsahu, díky kterému se aktuální díl víc přiblíží svým starším sourozencům. A pokud to neklapne, tak snad díl čtvrtý bude víc než lacině chutnající jednohubka.

Autor je redaktorem webu ČT24.