Honza Srp: Zatímco u televize byli rodiče velmi přísní, a tak znám spoustu filmů jen do první erotické scény, u her mě příliš nehlídali. Mohl jsem tak hrát prakticky vše, co se dalo sehnat: Doom, Crusader: No Remorse, Phantasmagoria, Blood a mnohé další jsem prolezl skrz naskrz.
Crusader: No Remorse
Nejvíce si pamatuji vynikající střílečku Soldier of Fortune, ve které bylo možné nepřátelům ustřelovat kusy těl a oni se pak v bolestech kroutili po zemi.
Vedle násilných videoher jsme však také zkoušeli kouřit (což mě nikdy nebavilo), pít (což mě stále baví), mluvit sprostě, plivat, zapalovat odpadky, chodit za školu, zvedat holkám sukně a vůbec všechny ty věci, které se dělat neměly. Jestli mě to nějak ovlivnilo? Těžko říct, ale mám pocit, že kdybych nic z výše zmíněného nedělal, stejně by se ze mě raketový vědec nestal.
Duke Nukem 3D
Jakub Žežule: Ano a nebylo jich málo. Nejvíc mi utkvěl Doom a jeho krvavá Gore modifikace, atomový vévoda Duke Nukem, jeho méně slavný kolega Blood, všechny GTA, Carmageddon a samozřejmě mírumilovná pohádka jménem Postal 2. Bavili mě ale i Simíci, fakt!
Jan Kouba: Devadesátá léta byla divoká doba a na ratingy se moc nehrálo. Rodičové byli často opojení víc tím, co dovede počítač, než skutečným obsahem. Vlastnit Doom I a II byla povinnost. Takže nevhodné, nepřístupné a občas i (za zády dohledu) lechtivé hry jsem samozřejmě hrál a jsem za to rád, jinak bych byl ochuzen o spoustu herních klenotů.
Brutal Doom
Ondřej Zach: Samozřejmě ano, když v roce 1992 vyšel například Wolfenstein 3D, bylo mi 12, o rok později jsme se dočkali Dooma. Tyhle hry nás bavily, protože byly zkrátka velmi dobré, ne primárně kvůli zobrazování násilí či kontroverzím. Ratingy u her beru jako doporučení, záleží pak na přístupu rodičů. Obecně mi ovšem přijde, že neškodí tak jako u filmů zhovadilý PG-13, do nějž jsou režiséři tlačeni.
Leisure suit Larry
Andrej Brabec: Záleží na tom, co se myslí nepřístupnými hrami. Když mi bylo 9, táta nechtěl, abych hrál Quake. A mně to tehdy ani nelákalo, bylo to na mě moc krvavé. Tituly jako Heroes, Warcraft a Diablo pro mě byly mnohem víc sexy.
Paradoxně jsem ale zhruba ve 13 hrál sexem nabitou adventuru Leisure Suit Larry: Love for Sail, kterou znal i táta. A nevadilo mu to. Dodnes si pamatuju, jak se slušná knihovnice dala proměnit na sexuální dračici.
Násilí ve hrách - Mortal Kombat
Jan Lysý - Odpověď je nepřekvapivá, ano, byla jich spousta, ale mým nepřístupným miláčkem byl Mortal Kombat. Nejenže mě bavilo trhání hlav, ale bylo příjemně napínavé neustále jedním okem sledovat dveře, jestli náhodou nejdou rodiče, kteří by mě hnali, pokud by viděli, co se děje na monitoru.
Teď se za to ale trochu stydím, protože jsem přesvědčil rodiče, aby prodali chatu a koupili mi počítač (v dané době bylo Pentium 75 hodně drahá hračka), protože jsem jim tvrdil, že bez toho se ve škole prostě neobejdu a nakonec jsem na něm hlavně „pařil“ hry a to často nepřístupné.
Blackthorne
Petr Zelený - Jasně, že jsem hrál v 90. letech tituly, které asi nebyly úplně košer. Ale ruku na srdce, v té době jsme Dooma, Mortal Kombat nebo Blackthorna hráli všichni. A vzhledem k tehdejší grafice to beztak bylo dost úsměvné, protože krev povětšinou vypadala jako hromádka červených cihliček. To když o pár let později vyšel Soldier of Fortune, kde se dali nepřátelé doslova porcovat střelbou, to bylo trochu jiné kafe. A vyrůstat dneska, tak jsem asi v realistické, byť virtuální krvi až po krk.
Final Fight Alpha
Michael Mlynář - No jasná věc. Za mého velmi raného mládí snad nějaká přístupnost her ani neexistovala. Ale i kdyby ano, tak například takový Strip Poker Melissa nebo Bruce Lee na osmibitovém Atari 800 XE byly vysloveně srandičky, kde vlastně nebylo nic vidět. Na pořádné hry se pak chodilo do maringotek na všechny ty Mortal Kombaty, Final Fighty, Cabaly a další pecky. A vždyť i ty roztomilé Želvy ninja byly vlastně akční mlátička.
