Na rozdíl od GTA je Yakuza jednou z těch sérií, do kterých je škoda naskočit někde v polovině. Háček je samozřejmě v tom, že první Yakuza u nás pro PlayStation 2 vyšla v roce 2006 a její příběh má být uzavřen šestým dílem teprve letos. Jako pro mnoho ostatních hráčů i pro mě tak zůstávala tato úspěšná japonská série dlouhá léta zapovězená. To se změnilo s loňským vydáním her Yakuza 0 a remakem jedničky nesoucím název Yakuza Kiwami.
Jsou to hry, které nemohly vyjít v lepší dobu. Dřív tolik populární žánr městských krimi-akcí jako by po vydání GTA 5 téměř vymizel. Mafia 3 se podle ohlasů evidentně nepovedla, studio zodpovědné za vynikající Sleeping Dogs zavřelo krám, Saint’s Row jsou fuč a GTA 6 je někde v nedohlednu. Konkurenci tak najednou tvoří jen hackerští Watch Dogs od Ubisoftu. A pak tu máme Yakuzu, kde chybí jízda autem a je určena pouze pro majitele PlayStation 4.
Postavy patří k největším přednostem série. Vlevo hlavní hrdina Kiryu, vpravo slizoun Shimano
Mafiánská sága
Důvod, proč jsem se tento článek rozhodl sepsat, je především ten, že mi po dohrání obou loňských her Yakuza ve výsledku spíše připomínala českou Mafii než celosvětově mnohem populárnější GTA. A to především svým zaměřením na hodně silný příběh a skvělé postavy, které se vám zaručeně dostanou pod kůži.
Především Yakuza 0 nabízí strhující kriminální drama, o kterém si jakýkoliv díl GTA může nechat jenom zdát. Kiwami není o moc horší, obzvlášť vezmeme-li v úvahu to, že dějově na nulu přímo navazuje. Hlavní hrdina exjakuzák Kiryu Kazama je mafián ostrý jako břitva, jehož smysl pro loajalitu, čest a tradice je scenáristy vyhnaný skoro až do extrému. Kiryu je zkrátka ohromně charismatickou postavou, kterou v Yakuze 0 skvěle doplňovala další velká stálice série, šílenec Goro Majima.
Goro Majima je v Yakuze 0 (vlevo) ještě docela normální týpek, v Kiwami (vpravo) je z něj už ale hotový cvok.
Co se mi na příběhu Yakuzy líbí a co mě na sérii do budoucna láká asi nejvíc, je paradoxně právě to, jak na sebe jednotlivé díly navazují. V dnešní době, kdy vývoj každé větší hry trvá několik let, se tvůrci až příliš často snaží, aby další díl pokud možno na nic nenavazoval a mohli si ho díky tomu vychutnat i totální zelenáči. Dost mi tak chybí dlouhé ságy, jakou byla Eziova trilogie v sérii Assassin’s Creed, Shepardův příběh v Mass Effectu nebo arkhamovští Batmani.
Pokud strávíte s určitými postavami tak dlouhou dobu a prožijete s nimi události ne jedné, ale hned několika her, vytvoříte si k nim silnější vztah. Je to trochu jako porovnávat filmy a seriály. V druhém zmíněném žánru je daleko víc prostoru pro vnitřní vývoj postav a je fajn se pak ohlédnout zpátky a vzpomenout si, kde vlastně začínaly.
Ve filmečcícch se Yakuze vyrovná jen málokterá hra.
V případě Yakuzy je hodně zajímavé i to, jak je řešeno zasazení hry, kterým je fiktivní tokijský okrsek Kamurocho. V Kiwami představovalo Kamurocho jedinou větší lokaci ve hře, v Yakuze 0 k ní přibylo ósacké Sotenbori. Asi si řeknete, že to musí být pěkná otrava, když je téměř identická mapa Kamurocha použitá jak v Kiwami tak v Yakuze 0. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak a Kamurocho mi přirostlo k srdci stejně jako jednotlivé postavy příběhu.
Časem jsem se v Kamurochu cítil jako doma. Herní mapa totiž není nějak velká – dokonce bych řekl, že je na dnešní poměry vyloženě prťavá. Díky snadno zapamatovatelným místům se v ní budete brzy bez problémů orientovat a jednotlivé obchody a podniky vám budou tak důvěrně známé jako ta vietnamská večerka, co máte za rohem. Podle toho, co jsem o sérii zjišťoval, se Kamurocho vrací v každém dalším dílu, což mi připadá šílené a geniální zároveň.
Bitky jsou v Yakuze jednoduché, ale vypadají po čertech stylově.
Jako v akčňáku
Hraní Yakuzy můžeme rozdělit na tři složky. Tou nejlákavější je hraní hlavní příběhové linie, což má v Yakuze 0 a Kiwami výrazně jinou podobu, než jak je tomu u série GTA. Jak jsem psal výše, děj je sice naprosto skvělý, bohužel téměř celá hratelnost sestává z běhání po městě a mlácení protivníků. A pokud jste jako já zvyklí na různorodost misí v GTA, nemusí vám to být příliš po chuti. Z hlediska hratelnosti je to zkrátka až příliš předvídatelné. I ta seberůžovější situace se musí zvrtnout a je třeba se z ní pak promlátit a prokopat.
Kiryu umravnil pár výrostků a v klidu telefonuje. Těchhle ani moc nebylo.
Na druhou stranu stylovost hry tady pracuje na plné obrátky. Jedním z mých nejoblíbenějších momentů bylo, když se Kiryu snažil v Yakuze 0 uprchnout z mafiánského sídla skrz hordy nabíhajících nepřátel. Dveře do další místnosti tu hlavní hrdina zásadně otevíral tak, že jimi posledního mafiána bez milosti prokopl. Jakuzáci na něj přitom skákali ze všech stran, čímž ale myslím opravdu odkudkoliv. V jeden moment jsem běžel kolem bazénku, z kterého najednou – šplouch - synchronizovaně vyskočila trojice takových pánů oděných do drahých obleků. To byla sranda. A jsou to přesně takové ty momenty jak z akčních filmů, kdy hlavní hrdina přepere třicet neschopných týpků a pak v poklidu odchází bez jediného škrábnutí.
Žádnou výzvu každopádně nečekejte. Pokud se v obchodech napakujete uzdravovacími prostředky, můžete být v klidu. V tomhle smyslu jsou souboje vlastně od základu tak trochu rozbité a při uzdravování jsem měl dojem, jako bych ve hře snad cheatoval.
Děti na hřišti přihlížejí, jak Kiryu doučuje zásady sadomasochismu plaché domině
Vtipná a stylová
Druhou velkou složkou Yakuzy jsou vedlejší mise, nebo spíše příběhy, na které můžete ve hře narazit. Něco podobného vlastně známe i z aktuálního GTA, zde je to ale mnohem větší švanda a podobných misí je mnohem víc. Asi právě kvůli jejich velkému množství nejsou opatřeny jinak parádními filmečky a co víc, jednotlivé rozhovory mezi postavami tu nejsou ani nadabované. Slyšíte jenom pár klíčových slov nebo skřeků, zbytek obstarají titulky.
Ze začátku budete z tak levného dojmu asi dost v šoku, protože to nevypadá zrovna moc krásně, ale fakt je ten, že situace bývají tak absurdní a rozhovory komické, že si nejsem jistý, jestli by drsňácký hlas hlavního hrdiny v takových situacích nebyl spíše na škodu. Jakoby si z něj autoři najednou dělali legraci a cpali ho do co nejnepříjemnějších situací.
Majima hovoří s panem Chodící Erekcí. To v jiné hře opravdu nenajdete.
Na dětském hřišti tak budete místní zakřiknutou dominu učit, jak se má chovat ke svým klientům, další slečnu přesvědčíte o tom, že prodávat svoje spodní prádlo na ulici není dobrý nápad, nebo při natáčení videoklipu k Thrilleru Michaela Jacksona zmlátíte pár zombíků do bezvědomí. Na Yakuze mě baví i to, jak dokáže být politicky nekorektní a dělat si legraci i z toho, co je na Západě dnes už pomalu trestné. Především zaryté feministky budou při hraní trpět. Hra ale není útočná, je prostě jenom vtipná.
Třetí složku pak v Yakuze představují další kratochvíle a minihry jako zpívání karaoke, hraní na automatech, závodění s autíčky, rybaření, správa vlastních podniků a mnoho, mnoho dalšího. Pokud budete chtít projít hru celou, čekají vás desítky a desítky hodin hraní, nic vás k tomu ale nenutí.
Šovinistické prase si právě koleduje o výprask.
Je fér říct, že Yakuza 0 a Yakuza Kiwami rozhodně nejsou k dokonalosti vypulírované skvosty jako GTA 5. Hraní příběhu je na jedno brdo, obtížnost je řešena přinejmenším podivně a z her je prostě cítit mnohonásobně nižší rozpočet. Jenže ono to ve výsledku ani tak moc nevadí, když máte hru s příběhem, se kterým se v žánru může měřit snad jen první Mafie. A navíc jen málokterá hra mě dokázala humorem překvapit a rozesmát jako právě Yakuza. Kdo říká, že všechny dobré hry musí být dokonalé?
