Významný krok tímto směrem učinila britská společnost Veiviev, která se pokouší dosáhnout maximální realističnosti zpracování (podívejte se na video). S přilbou na hlavě tak zážitek brzy může být až překvapivě uvěřitelný.
V souvislosti s tím jsme vyzpovídali sexuologa Ondřeje Trojana, který pracuje v pražské TH Klinice. Bavili jsme se o možných rizicích, ale i případných přínosech technologie.
Jaký vliv podle vás bude mít pornografie ve virtuálním prostředí na sexuální potřeby lidí? Může se například stát, že to v kombinaci s náhražkou pohlavního orgánu někomu postačí a lidé ztratí motivaci hledat si skutečné partnery?
Zatím taková vize působí jako sci-fi, ale je velmi pravděpodobné, že pro mnohé lidi se stane taková náhražková sexualita dominantním či jediným způsobem sexuálního ukojení. Je to totiž jednodušší cesta, odpadá nutnost dvoření, svádění, hrozba odmítnutí a všeho lze dosáhnout spuštěním příslušného programu.
Vnímáte podobné technologie jako potenciální hrozbu pro společnost, nebo přirozené pudy vždy převládnou?
Berme to jako další darwinovskou zkoušku. Zkrátka množit se budou ti, kteří budou mít svou pudovou výbavu zachovanou.
Může být časté sledování nějakým způsobem nezdravé pro psychiku jedince?
U mnohých lidí se stává sexuální aktivita na počítači obtěžující až nutkavou poruchou, se kterou jsou nuceni vyhledat pomoc. Ať už jde o aktivitu pasivní, sledováním pornografie a masturbací ve skrytu, či aktivní, třeba účast v lecjakých diskusních místech s masturbací před kamerou. Někdy je porucha tak silná, že jedinci brání v práci, ale velice často má negativní vliv i ve vztahové oblasti. Partner se nezřídka stává málo přitažlivým. Vždyť pár kliknutí myši spustí plejádu nádherných žen či mužů.
3D modely vytvořené převáděním skutečných žen počítače.
A může být stoupající popularita virtuální reality a uvěřitelnějšího zpracování pornografie pro společnost něčím prospěšná?
Ale jistě. Kromě terapie pro lidi se sexuální deviací může pomáhat lidem postiženým, kteří by si třeba reálného partnera hledali obtížně, či ho prostě nenašli.
Na druhé straně ale nástup virtuality začíná být děsivý až absurdní, což se netýká jen sexu. Rodiče například kupují dětem drahé „hrací boxy“, které simulují sporty. A to místo toho, aby je vyhnali hýbat se na hřiště či s nimi sportovali sami. Dle současných výzkumů stráví průměrný muž z rozvinuté země do 21 let svého života deset tisíc hodin na internetu či před jinou obrazovkou. Je to jeden rok, dva měsíce a deset dní. To není málo, že?
Kvůli předchozímu článku nás kontaktoval člověk, který se prý léčil ze závislosti na pornografii a její kombinace s virtuální realitou se děsil. Bude takto patologických případů s propracovanějším pojetím přibývat?
Lze očekávat, že ano. Už nyní není množství lidí vyhledávajících pomoc pro nutkavé sledování pornografie nikterak malé.
Mohly by podobné technologie sloužit pro uspokojení a případnou léčbu deviantů?
Ano, už dnes například exhibicionisté mohou ve zmíněných „chatrooms“ předvádět masturbaci. Vzhledem k právním restrikcím však tato možnost mizí pro pedofily.
Jak vnímáte dětskou pornografii v kombinaci s virtuální realitou? Pokud bude veškerý obsah vytvořený na počítači, a nedojde tedy ke zneužití žádného dítěte, může to být vhodný způsob, jak krotit pedofily?
Slovo krotit je naprosto nemístné. Pedofilní jedinec by si měl hledat způsob adaptace na netrestnou sexualitu a k tomu by mu legálně dostupná pornografie i s dětskými náměty jistě mohla pomoci. Naše zákony však nerozlišují dětskou pornografii podle vzniku a trestná je všechna.
