Když v roce 2012 Tim Schafer během měsíce vybral tři a půl milionu dolarů na chystanou adventuru, o níž prakticky nic konkrétního nesdělil, vypadalo to na největší herní revoluci od nástupu běžně dostupného internetu.
Všichni už se těšili na konec světa, v němž ďábelští distributoři bičují nebohé vývojáře za každou originální myšlenku a nutí je vyrábět stopadesátý derivát oblíbené série, lišící se od minulého dílu jen nižšími nároky na hráče a vyšším počtem filmových scén. Budoucnost měla patřit nezávislým kreativcům, kterým se díky přímému finančnímu napojení na fanoušky zcela rozvážou ruce a my budeme zavaleni nekonečným proudem dosud neviděných nápadů.
Realita v roce 2015
Historie si bude Broken Age pamatovat jako hru, která spustila kickstarterovou mánii, nikoli jako výjimečnou adventuru.
Nacházíme se o tři roky později, Kickstarter je zcela běžnou platformou pro financování vývoje a spousta napjatě očekávaných her je mezi námi. Některé hry se povedly více, některé méně a některé vůbec.
Komunitní financování není automatickou zárukou kvality a ani jména legendárních vývojářů, jako je například Peter Molyneux, neznamenají, že projekt neskončí fiaskem. Já bych se zde ale raději věnoval titulům úspěšným, které si od kritiků i hráčů odnesly více než příznivá hodnocení a dá se o nich mluvit jako o jednoznačném úspěchu. A že jich není málo, namátkou variace rogue like žánru FTL, tahová strategie The Banner Saga, adventury Book of Unwritten Tales 2 a Broken Age, hopsačka Shovel Knight či RPG Divinity: Original Sin nebo Pillars of Eternity.
A právě poslední jmenovaný titul byl tou poslední kapkou, která mě přivedla k psaní tohoto článku. Pro vysvětlenou jsem veliký fanoušek, který ve své době dohrál všechny hry na Infinity Enginu (Baldurs Gate 2 dvakrát), což dělá dohromady stovky hodin. Když jsem poté v obchodě viděl kouzelně béčkový artwork na nadité krabici s dvěma tlustými manuály, mapkou a soundtrackem, neváhal jsem ani na vteřinu.
Pillars of Eternity jsou až příliš velkou sázkou na jistotu
Po 20 hodinách hraní bych své dojmy nejlépe shrnul citoslovcem „hm“. Ano, všecko je přesně na svém místě, tvorba postavy je komplexní, dlouhých textových dialogů je spousta, boje jsou těžké, dokonce ani hláška „You must gather your party before venturing forth“ nechybí, tak kde je problém?
Na jednu stranu bezesporu ve mně samém, 15 let hraní na konzolích a nezdravého života si jistě vybralo svou daň na mém intelektu, ale to je jen půlka pravdy.
Tu druhou vidím v naprostém nedostatku originality, totální ignoraci vývoje herního průmyslu v posledních letech a snaze zavděčit se tomu nejtvrdšímu (rozuměj nejhlasitěji řvoucímu) jádru fanoušků. Opravdu je čtení kilometrů zbytečných, s příběhem často nesouvisejících dialogů, tou pravou známkou punku, která odlišuje herní plebs od PC master race?
Opravdu je věčné označování celé party a neustálé generické souboje tou nejlepší herní mechanikou, která se v jednadvacátém století objevila? Opravdu je nezbytné, aby při vstupu do každé místnosti byl loading a retardovaná AI po jednom procházela dveřmi, kde na ně čeká můj tank? Kdyby pod tím vším byl alespoň pořádný příběh a ne jen tradiční odrhovačka o vyvoleném jedinci v tuctovém fantasy světě…
Pozor, v žádném případě netvrdím, že jsou Pillars špatná hra, čehož je největším důkazem fakt, že se k ní pravidelně vracím. Ale proboha, od lidí, co mají na svědomí jedno fantastické RPG za druhým, jsem čekal trošku víc než HD datadisk k 15 let staré hře. Copak pořádné RPG musí automaticky znamenat návrat na stromy?
Ti hodní a ti zlí
Odpověď zní bohužel zřejmě ano. Hráčská komunita je až neuvěřitelně konzervativní a jakákoli změna oproti zavedeným pořádkům je trestána veřejným lynčem, takže pokud si to kluci z Obsidianu nechtěli s veřejností rozházet, museli svým chlebodárcům naslouchat. Jestliže si i minorita transsexuálů může vydupat změny v obsahu, těžko očekávat, že by se autoři pustili do nějakých odvážnějších změn v samotné hratelnosti.
AC: Unity v očích veřejnosti nezachránila ani zasazení do neokoukané doby francouzské revoluce
Dostáváme se tak do paradoxní situace. Mamutí kolosy jako Ubisoft nebo EA jsou veřejně pranýřovány za to, že „dojí“ zavedené série typu Battlefield nebo Assassins Creed. Zároveň však stejná skupina lidí velebí tituly jako Pillars of Eternity, které při vypnutém uživatelském rozhraní nerozpozná fanoušek od pěti předchozích her stejného typu. A to ani nemluvím o nejrůznějších technických problémech a chybách.
Jéje, to bylo řevu a nadávek, když vyšlo AC:Unity, kde hlavní hrdina občas propadl podlahou nebo se zhoršila plynulost hry (kdo z opravdových pamětníků to dříve nezažíval každou chvíli). Že Pillars of Eternity obsahují po vydání chybu, která permanentně modifikuje statistiky hrdinů, a pokud si toho rychle nevšimnete, máte zkažený celý dosavadní postup hrou?
Když mi autoři Shadowrunu (další komunitou financovaný projekt) řekli, že můžu svůj pětihodinový postup hrou zahodit, ale ať zůstanu v klidu, že v příští verzi už se stejná chyba opakovat nebude, ještě s láskou jsem vzpomínal na řešení problémů způsobem vypnout/zapnout.
Sunless Sea sice prodejní žebříčky nezbourá, ale fajnšmekrům dokáže nabídnout vskutku originální zážitek.
Když se podíváte na v úvodu vyjmenované hry, uvědomíte si, že se jedná o variace na již dávno známé mechaniky, které překotný vývoj herního průmyslu nechal skomírat na okraji.
Každý si určitě čas od času rád zavzpomíná a těžko někomu vyčítat návrat „klasik v novém hávu“. Ale nic by se nemělo přehánět. Kickstarter je úžasná platforma, na světlo světa se dostávají skvělé věci jako třeba 3D propiska pro malování v prostoru nebo funkční hooverboard. Proč mezi hrami tedy nejvíc frčí retro?
Pořád marně čekám na to, kdy nějaká správná feministka ukáže, jak má vypadat zábavná genderově nezávadná hra. A kde jsou opravdu vtipné hry, které si nemusí dělat hlavu z politické korektnosti? Proč jsou drogy, sex, násilí na dětech a další kontroverzní témata pořád tabu?
Přiznám se, že nemám úplný přehled o všem, co se na Kickstarteru objeví, ale při listování těmi nejúspěšnějšími tituly si připadám jak na farmářském trhu, protože se to jen hemží slovy jako „tradiční“, „původní“, „klasický“… Chybí snad už jen „babiččin“ a „staročeský“.
Samozřejmě že existují zběsile originální hry příčící se většinovému vkusu, jenže na každé Kentucky Route Zero nebo Sunless Sea tu najdeme deset titulů, co útočí na nostalgické vzpomínání. Fakt, že retro konzole Ouya vybrala dohromady více než 3x více peněz než zařízení Occulus Rift umožňující virtuální realitu, asi mluví za vše.
Růžová budoucnost?
Bude Kingdom Come prvním globálním hitem vzniklým díky Kickstareteru?
Možná tu ale straším zbytečně, protože ty nejzajímavější kousky prostě jen potřebují více času.
Star Citizen sice originalitou také neuchvátí, na druhou stranu díky obrovské finanční podpoře a masivnímu výkonu dnešních počítačů může být konečně tím komplexním vesmírným simulátorem, o jakém hráči snili již od dob stařičkého Elite.
Český Kingdom Come se svým důrazem na historii chce vymezit oproti dominanci tuctových fantasy příběhů, jenže tam kampaň sloužila spíše jako průzkum trhu a většina prostředků na vývoj jde z jiných zdrojů.
Oba zmíněné tituly si jdou sympaticky za svým, i když tím riskují naštvané reakce, viz nákup lodí ve Star Citizen nebo problematika jiných ras v Kingdome Come. Pravdou ale je, že Kickstarter na svůj první opravdový hit pořád ještě čeká.
