Patapon 2 - není bum, nebude šturm

Cicero se sice svým rčením „inter arma silent musae“ zapsal do učebnic, tvůrci série Patapon ale jeho názor nesdílejí.

Patapon 2

Dnes jsou vojenští muzikanti ozdobou přehlídek, vítání cizích mocnářů a obecně kulturních akcí. Byly však doby, kdy hráli důležitou roli přímo v bitvě. Především trubači a bubeníci, když pomineme kmotru zubatou, jež tradičně hude padlým na skřipky.

Autoři hry Patapon se tímto zlatým věkem masakrální hudby inspirovali, děj však přesunuli do abstraktního pravěku, čímž vytvořili svérázný titul a došli zaslouženého úspěchu. Nikoho tudíž nepřekvapí, že tu máme pokračování.

Jak říkal Hrabal: „Některé věci je lepší nechat být“.

Kdo hrál předchozí díl, bude ihned jako doma. Bohužel až příliš doslova, protože „novinka“ je lehce oprášená a zvětšená jednička. No ale jelikož ta byla daleko zajímavější než Kalousek, je i její recyklovaný mladší bráška pořád solidní zábava. Do „příběhu“ jste jednoduše uvedeni tím, že za novým domovem plující Pataponi ztroskotají u břehů neznámé pevniny a – všechno jede nanovo.

Začínáte tedy s pár minimalistickými pidižvíky, kteří se ani nehnou, pokud jim tlačítky „nevybubnujete“ předepsanou kombinaci pro daný úkol. Jiná kombinace je pro pohyb vpřed, jiná pro útok, další pro obranu a tak dále. Pokud jste jedničku nehráli, párkrát se určitě přehmátnete, ale vzhledem k tomu, že se hrdinové bez rytmické asistence svého Boha – tedy vás – ani nepodloubou v nose, za chvíli se s ovládáním sžijete. Věříme, že se brzy i vaši Pataponi budou stabilně nacházet ve speciálním rauši, jenž je odměnou za sérii povelů bez chyby. Není to nic obtížného, vážně.

Pidižvíci – nebo chodící očka, chcete-li – tedy pochodují vpřed a jako humanoidní termiti likvidují vše, co stojí v cestě. Nová pevnina je totiž pochopitelně obydlena místními, jimž je potřeba nakopat zadnici – prakticky doslova, neboť Pataponi se rádi povzbuzují komiksovými bublinami s textem: „Spank them bottoms!“ Tak to holt při objevu nové pevniny chodí. Napadení ovšem nehodlají trpně sdílet osud Indiánů, takže to nebude procházka růžovým sadem.

Z pobitých nepřátel vypadávají nejrůznější užitečné věcičky, jimiž je vhodné cpát si kapsy dřív, než zmizí. Z toho se občas stává taktické dilema, protože například vaši kopiníci či lučištníci snadno odpraví někoho uprostřed nepřátelského „kotle“ a snaha za každou cenu po nebožtíkovi dědit vás pak může stáhnout do hrobu za ním. Jak říkal Hrabal: „Některé věci je lepší nechat být“.

Každopádně, předměty, které dokážete sebrat, jsou vítanou troškou do vašeho ničivého mlýna, ať už jde o zbraně, zbroj, materiály pro výrobu nových kolegů, či jiné artefakty. Se základní a základně vybavenou hrstkou byste totiž opravdu daleko nedošli. Vojáky je potom možné nejen levelovat, ale probíhá u nich i evoluce pomocí příkladně vyvedeného vývojového stromu, zvaného Evoluční mapa. Zkušení ocení, že to jde hodně pomalu, což prodlužuje herní dobu a sladí vítězství.

Přibyly nové jednotky Pataponů.

Obtížnosti jsou k dispozici tři a už na prostřední z nich to záhy přestává být blitzkrieg. Právě když máte pocit, že to jde jako po másle, totiž náročnost levelu bez varování vystřelí vzhůru, takže najednou užasle zíráte na to množství borců, kteří na vás postupně vyrukují. Říkáte si, že přece ten level už měl dávno skončit. No, holt najednou nekončí a po každé pevnůstce následuje další a pak zase další a ze všech se hrnou zástupy nepřátel, pro něž je vaše zdecimovaná hrstka zákusek po obědě.

Nepomáhají ani hrátky s rozestavením jednotek a jejich vybavením a nové bojovníky není za co a z čeho vyrobit. Takže se nedá nic dělat, jde se do práce. Což není míněno nijak obrazně, protože způsoby, jak získat kýžené další zdroje, se občas práci zatraceně podobají. Máte jednak možnost libovolně opakovat již prošlé levely, jednak si můžete dát nepovinné mise mimo hlavní linii.

Ve srovnání s regulérními levely bývají ovšem ty nepovinné překvapivě monotónní záležitostí. Lze si je střihnout v multiplayeru až čtyř hráčů nebo v singlu a spočívají například v bitce kvarteta Pataponů, vlekoucích posvátné vejce, s obřím bossem. Když boss natáhne brka, čeká vás umístění vejce na oltář Don-chaka a rytmická minihra. Na základě výsledků pak sklízíte poklady.

Potíž je v tom, že tyto nepovinné mise s bossem jsou na čas a ještě ke všemu při opakovaném hraní roste jejich obtížnost – což znamená, že je nenáviděný časový limit čím dál tím nenáviděnější. Jediným taktickým prvkem se pak stává složení jednotky, protože pod hrozbou vypršení limitu jednoduše nestíháte nic jiného než útok, což činí celou akci třeskutě jednotvárnou.

A pak pad kat Timbuktu jak buk

Japonci se svou staletou tradicí rituálního bubnování na bubny taiko mají speciální fonetický systém na převod zvuku bubnů do zvukomalebné řeči. Tento systém se nazývá Kuchi shóga a je poměrně ustálený – používá se pro rytmickou výuku a vznikají v něm i nahrávky rytmických skladeb bez použití pravých nástrojů. Takže například hluboký, volně zvučící zvuk silného úderu na střed bubnu taiko se zapisuje a vyslovuje „don“, zatímco když buben ihned po úderu utlumíte, vydá zvuk „do“. Dva údery ihned po sobě jsou „doko“ a tak dále. Nás ale víc zajímá přepis zvuku malých bubnů tsuzumi – ano, to jsou ty, co vypadají jako přesýpací hodiny. Tam se úder na okraj bubnu přepisuje „ta“, zatímco úder plnou silou na střed je „pon“. A jsme doma.

Nějaké ty vady na kráse se ale najdou i v hlavní kampani. Občas zastavíte na perfektním místě, ze kterého můžete na dálku kosit nepřátele, ale oni vás ne. Bohužel je to však spíše otázka náhody, protože Pataponi se na povely k pohybu posunují o moc velký kus.

Podobně na povel zaútočit standardně vyběhnou dopředu a to i v případě, že by pohodlně dostřelili a dohodili z místa. Kterážto přehnaná aktivita se v okamžiku, kdy stojíte těsně před bodem, kam praží nepřátelská kanonáda, hrubě nehodí. Ještě méně potěší, když se nepochopitelně ze zadní řady prodere do čela oddílu praporečník, jehož skonem ztrácíte level. A tak dále.

To už ale dobře známe od posledně. Co je tedy na sequelu nového? Přibyly nové jednotky Pataponů: létající Toriponi, příznačně plánovaní již pro první díl, dále siláčtí Roboponi a čarující Mahoponi. Rovněž přichází přerostlý Heropon, jenž může nabývat schopností libovolné třídy.

K pěti původním bubnovaným povelům přibyly tři další, takže odkládat hru na delší dobu se zas o něco více nevyplatí. Množství zbraní a výbavy se zdvojnásobilo. Jsou tu nové minihry. A konečně přibyl sdílený kooperativní multiplayer – ať už si o kvalitách nepovinných misí myslíme, co chceme.

Celkově jde tedy opět o kvalitní záležitost, s velmi elegantní minimalistickou „etno“ prezentací, která dá snadno zapomenout na fakt, že ta úsporná 2D řežba vypadá jako budgetovka a stojí plnou cenu. Řeč je ovšem o fanoušcích prvního dílu – pro začátečníky asi bude volba mezi novinkou a zlevněnou jedničkou jistým dilematem.