Ospalá italská vesnička Tavullia je středobodem motorkářského světa. Právě zde žije Valentino Rossi, největší legenda MotoGP. Do Rossiho domácí restaurace může zajít i každý. A když se zrovna jede závod, je to zážitek.
Restauraci provozuje další místní rodák Paride Pentucci. Osmnáct nedělí v roce má pořádný shon. Jeho restaurace se ten den nacpe k prasknutí. Těch stejných osmnáct nedělí, kdy se jede závod MotoGP. Kde jinde fandit Valentinu Rossimu než v jeho domácí pizzerii pojmenované Da Rossi?
Pizzeria Da Rossi Leží přímo na návsi Tavullie, která se nachází asi 25 kilometrů od největší italské riviéry Rimini. Návštěvu není třeba rezervovat, v závodní den je ale vhodné přijít s předstihem. Ceny v restauraci odpovídají běžným italským poměrům. Pizza stojí do deseti eur, litrová karafa stolního vína osm. Vítáni jsou i cizinci, obsluha umí obstojně anglicky. Ušetřená eura lze utratit v přilehlém fanshopu VR46 s Rossiho merchandisingem. |
Stejně nacpaná bude Parideho pizzeria i tento víkend, kdy se v Brně jede Grand Prix České republiky. A globálně nejzbožňovanější motocyklový závodník světa bude na Masarykově okruhu bojovat o osmé vítězství, kterým by se stal nejúspěšnějším jezdcem brněnské trati a zároveň by se přiblížil desátému titulu mistra světa.
Ale zpět do Tavullie. První červnový víkend je v plánu Velká cena Katalánska. Hodinu před startem závodu je v Parideho pizzerii narváno. Uvnitř i na venkovní terase, kterou obklopují velké LED televize. Mezi stoly kmitají číšníci. Zatím. Na trikách totiž mají výmluvný nápis: Fast race – slow food. Volně přeloženo: čím bude závod atraktivnější, tím později dostanete své jídlo. Jenže za pár desítek minut nikoho ani nenapadne jíst. A ti, co už začali, nechají rozjedené porce na stolech.
Ale dejme tomu, že se najíst chcete. Jaké je menu? Na restauraci, které propůjčila jméno největší motocyklová hvězda současnosti, překvapivě civilní a samozřejmě typicky italské. Pár druhů těstovin jako „primi piatti“, nějaký ten kus masa a asi dvacítka pizz. Ta poslední – nejdražší – se jmenuje La Rossi. Tu si prý sestavil sám nejslavnější rodák, božský Vale, řečený „The Doctor“. Chutě má tedy specifické – na rajčatovém základě se skvějí artyčoky, italský párek salsiccia, parmská šunka a čerstvá buvolí mozzarella. Nesourodou kombinaci pak krášlí osmažená strouhanka.
Ospalá italská vesnička Tavullia je středobodem motorkářského světa. Právě zde žije Valentino Rossi, největší legenda MotoGP.
Čím bude závod atraktivnější, tím později dostanete své jídlo. Jenže za pár desítek minut nikoho ani nenapadne jíst. A ti, co už začali, nechají rozjedené porce na stolech.
Pokud si vyberete, doufejte, že vám jídlo donesou před startem závodu. Anebo že Rossi pojede lidově řečeno „tužku“. Pokud se totiž bude rvát o vítězství, čtyřicet minut se jídla ani pití nedočkáte. Ale vadit vám to nebude. Spolu s dobrou stovkou Italů z řad místních i přespolních budete euforicky křičet před obrazovkou nebo zoufale lomit rukama.
Tak jako v případě Barcelony: Rossi startuje z páté pozice, po startu se propadne až na osmou. To se ještě některé klidnější povahy věnují víc talíři než obrazovce. Jenže pak se Rossi začne propracovávat. Dav pokaždé zahučí a ve chvíli, kdy se po sedmi kolech dostane přes svého úhlavního soka Jorge Lorenza na první místo, u stolů nesedí nikdo.
Když pak italský jezdec Andrea Iannone přebrzdí v zatáčce a nenáviděného Lorenza pošle z tratě do kačírku, zahodí číšníci tácy a začnou skákat radostí. Trochu škodolibé, ale křivda, kterou Lorenzo Rossimu způsobil loni na konci sezony, kdy jej prakticky připravil o titul, se jen tak nezapomíná. A v tomto případě sice Italové proti Španělům obětovali pěšáka, ale král nebyl ohrožen.
Fanoušci MotoGP jsou zvláštní komunita. V dobrém slova smyslu. Na stejné tribuně klidně mohou být kotle několika nesmiřitelných soupeřů, ale lidé fandí společně. Žádní těžkooděnci nejsou potřeba. A vidět je to i v Tavullii. V Rossiho restauraci posedává pár s tričkem fanklubu Marca Marqueze, jiní mají „konkurenční“ bundu továrního týmu Honda. Nejen, že je nikdo nenapadne, naopak. Jásající Italové své „nepřátele“ klidně chytí kolem ramen a dál jásají.
Stejné je to i s nacionalismem. Na něj se tu vůbec nehraje. Ani Španělům tady nikdo do jídla určitě neplivne. A na markýze nad zahrádkou se skví „bienvenuti“ snad ve všech významných jazycích motorkářského světa. Tedy i česky.
Brněnskou Grand Prix většina místních viděla alespoň jednou na vlastní oči a fanklub Karla Abrahama má s oficiálním fanklubem VR46 něco jako družbu. Minimálně dvakrát ročně se potkávají – jednou v Brně, podruhé při Velké ceně San Marina a Rimini, která se jede sotva 15 kilometrů vzdušnou čarou od Tavullie.
Ale zpět do závodu. Posledních deset kol Rossi bojuje o vítězství s největším talentem posledních let Marcem Marquezem. Na stolech leží rozjedené porce, které nikoho nezajímají. Všichni se shromáždí u největší televize na terase a neodtrhnou oči od obrazovky.
Když pak Rossi vítězně projede cílem, shluk lidí vybouchne. Nadšením i úlevou. A pozvolna se vrací k studené pastě nebo nakousnuté pizze. Ale neodcházejí. Čeká se na Dona Cesareho, místního kněze. Ten závod obvykle sleduje uvnitř baru.
Pokud Valentino Rossi zvítězí, dopije Cesare sklenku, pomalu se zvedne a jde do kostela. A spustí nejslavnějšímu místnímu rodákovi na počest zvony. Za dvacet let, od brněnského závodu do 125 ccm v roce 1996, zvonily stočtrnáctkrát.
