Vlastně to není koncertní film, ač záběry z vystoupení se tu objeví – amatérské, rozostřené, o to efektnější a s překapivě dobrým zvukem. Ale jak podotýká v následném rozhovoru sám Dickinson, o něj a jeho kapelu tu vlastně vůbec nejde. Film totiž přináší mnohem víc než hudební dokument, protože většina kontextu se soustředí na situaci obyvatel obleženého města.
Hodně mluví pamětníci, tehdy děti nebo teenageři, kteří chtěli jen žít po svém, když zničehonic přišla válka. Osm let po chloubě v podobě olympiády. „Nečekal jsem, že uvidím stařenku táhnout krávu uprostřed Titovy třídy,“ vzpomíná jeden z nich. „Bylo to nejdelší obléhání v moderní historii, delší než u Stalingradu,“ zazní též.
Pak přijde nápad lidí z OSN – uspořádat tu velký koncert. Bruce Dickinson na to kývne, nenechá se odradit ani tíživou situací, když vyčkávají ve Splitu, jestli se dostanou až do Sarajeva. Pak je tu sebevražedná cesta na korbě náklaďáku v podstatě skrz bojovou linii, koncert, návštěva sirotčince, pár dní v neskutečném světě.
A nic, co by jakýkoliv muzikant podnikl kdykoliv předtím nebo potom. Ani zdaleka. Aranžovaná turné u amerických jednotek v zázemí v Koreji? Zapomeňte. „Vidíš ten kopec? To jsou srbské pozice. A těm snajperům je fuk, že jsi civilista nebo dokonce muzikant. Klidně budou střílet,“ vyslechl si baskytarista Chris Dale. A bubeník Alex Elena přiznává nápad, který tehdy měl: „Zůstaneme tu, každý večer budeme hrát a oni je přestanou zabíjet. Nemůžou přece zabít Bruce Dickinsona!“
Film Scream for Me Sarajevo má ambici přitáhnout do kin pestrou směsici diváků. Možná víc než fanoušky Iron Maiden zaujme tradiční návštěvníky Jednoho světa a podobných lidskoprávních festivalů. Zaručeně jej však zhltnou s očima navrch hlavy. Protože je to zážitek, byť místy tragický.
