RECENZE: Ani spoluhráči Elvise Presleyho nevytáhli Bugga z nudy

Těžko říct, jaké nutkání vedlo Jakea Bugga k tomu, aby už rok a čtvrt od vydání desky On My One přišel s další nahrávkou. Album Hearts That Strain je pro něj totiž krokem zpět od progresivních postupů z minula. Bohužel však novinka nepřináší nic zásadního, a hlavně ani příliš zábavného.

Jake Bugg (Velký sál Lucerny, Praha, 16. listopadu 2016) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Anglický písničkář Jake Bugg přirovnávaný v minulosti k Dylanovi se před rokem částečně posunul do oblasti elektroniky a hip hopu, aniž by jeho hudba ztratila na naléhavosti. Nyní se vrací pouze k akustickým nástrojům a zpěvu, leč až na výjimky se utápí v pomalých tempech a většina skladeb na albové novince je vyloženě ospalá.

Hearts That Strain

50 %

Autor: Jake Bugg

Bugg se trochu rozjede v refrénu skladby In the Event of My Demise, trochu víc (a ve stylu poctivé americké country) v Burn Alone a titulní písní aspoň znějí ozvuky jisté osudovosti. Jenže než posluchač k druhé části desky dojde, má chuť to zabalit, pokud rovnou neusne.

Je to vlastně hodně smutné, že druhdy ceněný písničkář nedokázal vydojit víc než pár ukníkaných skladeb, nad nimiž posluchač nanejvýš mávne rukou. Už proto, že jako producenta si k sobě vybral Dana Auerbacha z ceněných The Black Keys, který jen tak nějaký zmetek do světa nepustí.

Obal desky Hearts That Strain

Na druhou stranu je třeba uznat, že deska má od začátku do konce výtečný zvuk. Ostatně podle magazínu NME ji Bugg nahrával v Nashville a podíleli se na ní muzikanti, kteří natočili s Elvisem Presleym pecky jako In the Ghetto a Suspicious Minds. Tak ještě aby nahrávka nezněla! A paradoxně je poměrně konzistentní, což ovšem vzhledem k všeobecné ucouranosti tentokrát není pochvala.

Bohužel Hearts That Strain nebude největší okrasou Buggovy diskografie a nezbývá než doufat, že jde v jeho případě spíš o slepou uličku než o nově nastoupený směr.

17. listopadu 2016