Jaká emoce nyní po Tour převládá?
Velká radost. Být na Tour v týmu, s nímž vyhrajete pět etap, se nepodaří každému a mně se to dost možná poštěstí jen jednou za život.
Dva týdny plul váš Quick-Step na vlně radosti. Pak většina týmu onemocněla. Vzápětí v první alpské etapě upadl, vzdal a přišel o zelený dres Marcel Kittel. Jak jste ten zvrat prožíval?
Strašně. Sám jsem měl v té samé etapě svůj nejhorší den, k tomu přišla ztráta Marcela. Bylo to zlé.
Zaplatili jste za předchozích čtrnáct dnů, kdy jste ve sprinterských etapách museli vyvinout enormní úsilí při režírování pelotonu i rozjíždění spurtů?
Zaplatili. Jenže o tom to je. Pokud bychom šetřili síly, vyhráli bychom třeba jen jednu etapu. Všechny nás hodně bolelo, jak to s Marcelem dopadlo, ale na těch pět vítězství s ním nikdy nezapomeneme.
Je tedy rozhodně lepší jít na Tour z extrému do extrému?
Jistě. V žádném případě bych nechtěl jet průměrem. Ano, ve třetím týdnu se naše únava nashromáždila. Navíc jsme měli v týmu žaludeční problémy. Já sám zůstal o volném dnu 24 hodin bez jídla, což jsem později také těžce odskákal.
.@LeTour done! Thanks for all the support from back home in NZ, and to the whole @quickstepteam - thanks for the memories! : @TDWsport https://t.co/4ahfcjbcSX
Kvůli střevním potížím musel dokonce vzdát váš spolubydlící Philippe Gilbert. Přenášeli jste je na sebe navzájem?
Těch příčin mohla být řada. Jsme v kontaktu s tolika lidmi, každý den na jiném hotelu, do toho neustálé přesuny, velké vedro, mohli jsme i něco špatného sníst. Denně jsme se ocitali na limitu, usínal jsem skoro pokaždé až po půlnoci. Tělo bojuje od rána do večera a každá malá bakterie se vás potom čapne.
Čtyřiadvacet hodin jste nejedl a dva dny poté jste měl přežít nejtěžší alpskou etapu přes Galibier. Jak se vůbec dá v takovém stavu tělo opět nastartovat?
Jídlem. Jenže já měl najednou i obrovské problémy při etapě cokoliv sníst. Když jsem do sebe soukal tyčinky, málem jsem se pozvracel. Zároveň však víte, že do sebe něco nasoukat musíte bez ohledu na pocity, i kdybyste se měli skutečně pozvracet. Tak se snažíte. To je jediný recept. Jinak do Paříže nedojedete.
Musí pomoci hlava?
Rozhodně. Motivujete se tím, že máte kolem sebe lidi z týmu, že máte své úkoly, že chcete pomoci Danovi Martinovi do Top 5 celkového pořadí. Připomínáte si to a jedete na výdrž dál. Přesto jsem tentokrát za všechny ty potíže málem zaplatil absolutně. Když jsme šlapali přes Telegraph a Galibier, odpadal jsem už i z grupetta (poslední skupiny za pelotonem). V podstatě jen díky českým fanouškům jsem poslední kilometr Galibieru přejel.
Fanoušci vás zachránili? Jak?
V těch místech zrovna byla spousta českých vlajek, pořád jsem slyšel od lidí své jméno. Tak jsem si říkal: Tady nemůžu odpadnout, prostě ne. Bylo mi na omdlení, na zkolabování, ale díky všem těm fanouškům jsem Galibier přejel.
Musela to být děsivá představa, že byste vzdal kousek pod nejvyšším vrcholem Tour.
Já už tam jel totální mlhu. Ale aspoň jsem si zase posunul své limity. Dostal jsem se na vrchol a z něj už byl jen sjezd do cíle. A vidíte, další den v Alpách jsem byl v úniku.
Což zní až nepochopitelně, jak jste se dokázal vzchopit. I vám?
Jo, sám občas nechápu, jak mé tělo v takovém extrému dokáže zregenerovat. Jasně, jsme na ten zápřah trénovaní, ale já navíc ještě v druhém týdnu Tour bral antibiotika. Přesto se tělo zmátořilo a teď, na konci Tour, bych neřekl, že jsem totálně vyždímaný. Naopak, už zase cítím formu. Všechno mě bolí, ale není to tak, že bych byl k. o.
Za cílem Tour: Zdeněk Štybar a jeho manželka Ine
Kdybyste byl, těžko byste se pokusil o útok na Champs-Elysées.
Chtěl jsem tu něco zkusit. Věděl jsem, že šance, aby mi únik vyšel, je malá. Ale říkal jsem si: Kdo ví, jak budou sprinterské týmy na mě reagovat. Nevyšlo to, přesto nelituju.
Na konci Tour jste chtěl mít i jasno o nové smlouvě. Máte?
Pořád se na tom pracuje. Nějakou možnost mám, ale radši nechvátám. Potřebuju nejdřív trochu klidu. Sednu si, dám si vychlazenou plzeň a všechno pořádně promyslím.
