Až dosud nedopadly přestupy hvězd seriálu na plátno nijak oslnivě, Johnny Galecki čili Leonard ve Vyměřeném času i Jim Parsons neboli Sheldon v hororu Přeludy spíš hostovali, než hráli. Ale Helberg, jehož postava v seriálové partě fyziků nosí cejch přezíraného inženýrka, než se dostane do vesmíru, vylétl i v Božské Florence hodně vysoko.
Přitom ve filmu, který do kin přijde 25. srpna, vlastně výraz nezměnil. Podobně jako Howard, i jeho pianista najatý velmi bohatou, velmi dojemnou a velmi špatnou zpěvačkou působí jako ušlápnutý outsider, jenž si hýčká velké sny, ale živí se doprovodem skřeků.
Jinak se zpěv Streepové v roli Florence Foster Jenkinsové, jejíž skutečný příběh líčí režisér Stephen Frears s příjemnou britskou zdrženlivostí, totiž nazvat nedá. A právě Helbergovy němé reakce na každý tón, který ze sebe dáma vyrazí, baví stejně skvostně jako Streepová sama. Když pak pianista po odchodu ze salonu dá ve výtahu konečně průchod tutlanému smíchu, člověk má pocit, že se zrodil druhý Fernandel.
Ale Božská Florence není klauniáda ani fraška, okolí udržuje královnu falešných tónů v sebeklamu z milosrdnosti, lásky a soucitu, což postupně přijme i Helbergův hrdina. Ve scéně, kdy mu Streepová začne „textovat“ jeho skladby, se pianista kouzelně zmítá mezi děsem a dojetím. A když ji doprovází na koncertu v Carnegie Hall, cítí se jako Howard ve vesmíru: sice na vysněné metě, ale za hodně vysokou cenu.
