Oba filmy jsou jako dárky fanouškům k vidění pouze na internetu. Dokument Kryštof Kemp 2014, který režíroval Marek Dvořáček, trvá necelou hodinu a je zdarma na YouTube. Za stáhnutí hodinu a půl dlouhého snímku Přátelství od Michala Budinského fanoušci zaplatí 89 korun.
Rohlík s paštikou a Krajčo. Věta, kterou pronese fanynka kapely Kryštof po ránu u stanu jednoho z Kryštofkempů, vystihuje „dokument o jednom fajnem festivale“ zdaleka nejlépe. Richard Krajčo je v něm (poměrně přesně) zobrazen jako všudypřítomný strůjce všeho, co se na fenoménu loňského léta dělo. Vedle fanoušků spí ve stanu, hraje jim na pódiu, lavičkách i u táboráku, z rozcvičky odbíhá, aby další příznivce vítal u vstupu. A dětem rozdal bublifuk.
Do toho vyučuje vlastní písničky, u atrakcí hraje z projekce, a kdo by ho snad nestihl osobně, může se vyfotit s jeho papírovou figurínou. Chybí opravdu jen to namazání na rohlík. Ať už byla atmosféra na místě jakákoliv, sedm zhuštěných zastávek při této míře „obětování se pro fanoušky“ místy působí jako náborové video do švihlé církve, v níž člověk bez mikiny s nápisem Kryštof kamarád a znalosti akordů písně Cesta jako by nebyl. Plakátovost dokumentu, kde je všechno skvělé, fajne a jen dvakrát zaprší, podtrhuje, že se autoři striktně vyhnuli všemu kontroverznímu.
Andrej Babiš, jehož účast na Konopišti se stala mediálním tématem, zůstal ve střižně a v děkovačce. Obrazově místy kostrbatou pohlednici pro fanoušky nejlépe shrne Petr Fiala z Mňágy a Žďorpu, když kempy pochválí, jak je na nich vše „natlačený americkým způsobem“. Škoda, že nezbylo místo pro napětí a příběh.
Atmosféra v konečcích prstů
Ten ostatně chybí i dokumentu Přátelství. Přestože se zdá, že bude zachycovat vznik Klusovy desky Proměnamě v kempu na Sázavě, jde režisér Budinský dál. Okamžiky ze studia efektně prolíná i s následným turné a živým ztvárněním písniček.
Z filmařského a obrazového hlediska je to úplně jiná liga. Ale esteticky hezké obrázky a režisérův um zachytit emoce tu často mají navrch nad diváckou srozumitelností a fakty. Ne každý fanoušek musí vědět, jak vypadá Klusův manažer nebo pódiový technik a bez toho některé scény působí zmatečně. Zvlášť když se režisér nedokáže soustředit na jednu věc.
Kaleidoskop hrajících si domácích mazlíčků, indiánských per vlajících ve větru, kouřících vonných tyčinek a nadšených fanoušků je vesměs atmosférický, ale chybí mu větší dramaturgický švih a střih.
Neproměněný potenciál se ukáže v silné scéně, kdy Klus zjistí, že za čtrnáct dní natáčení má jen dvě písničky a hudebníci se mu za chvíli rozutečou. „Já si opravdu myslel, že se sejdeme v 8:30 na společnou rozcvičku a budeme se dotýkat konečky prstů,“ boří tu zpěvák na moment svoji pečlivou naivitu.
Jenže divák velkou proměnu nevidí a může se jen dál propadat do příliš dlouhého videoklipu s řadou odboček, který naplno ocení jen ti, co byli přímo u toho.
