Mimořádnému zákroku, který Froněk a tým zdravotníků z Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) provedl, se říká auxiliární transplantace. IKEM si v tomto zapsal na začátku září české prvenství. Část nových jater Froněk voperoval 35letému muži po otravě léky na bolest a horečku.
Lékaři provedli unikátní transplantaci jater, voperovali jen jeden lalok |
Kolik času jste měli na to, abyste pacientovi dali šanci na život?
Strašně málo. On se ztrácel před očima, každou hodinou byl horší. Takže šlo o hodiny.
Ale ta nemocnice nijak nepochybila, když ho přivezli, až když už na tom byl hodně špatně? Pacient se k vám po otravě dostal hned?
Ne, on k nám byl přeložený z JIP jiné nemocnice, protože některé otravy jsou mírné a člověk se za pár dnů v nemocnici vylepší. Jenže toto byl případ, kdy se ukázalo, že otrava je velmi prudká a život mu zachrání buď jen transplantace, nebo zemře. To znamená, že k nám byl přeložen už ve velmi těžkém stavu.
Co s pacientem bude dál?
Je ještě na jednotce intenzivní péče a není pro něj zdaleka vyhráno. Pacienti po transplantaci jsou velmi ohroženi infekcí, která je daná akutním jaterním selháním, imunosupresí (potlačování imunity léky, pozn. red.) a tím, že v těle mají inkompatibilní štěp, tedy mají ještě kvůli tomu imunosupresi ještě posílenou. Nicméně ta zpráva je optimistická v tom, že i tento zákrok lze závažně postiženým pacientům nabídnout a že si dokážeme poradit i v takové situaci, kdy jsou k dispozici jen jedna játra, jejichž kvalita je daná.
Jiří Froněk Třiačtyřicetiletý chirurg, který začínal v pražské Thomayerově nemocnici. V dubnu 2011 se stal přednostou Kliniky transplantační chirurgie IKEM. Předtím šest let pracoval v univerzitní nemocnici v Londýně. Cestu k vítězství v konkurzu na přednostu IKEM poznamenalo nařčení jeho kolegů, že od nich opsal disertační práci. To však komise zasedající při Univerzitě Palackého v Olomoci odmítla (více čtěte zde). |
Jaká je šance, že přežije?
Nedá se to říci, protože soubory pacientů po auxiliární transplantaci jsou na světě tak malé, že jakákoliv statistika pokulhává.
V čem spočívá auxiliární transplantace?Za jakou dobu si u něj tedy řeknete, že je vyhráno?
To bych sám rád věděl. Vymýšlel bych si, kdybych vám teď řekl nějaký závěr nebo to, jak dlouho ještě v IKEM bude. On může za týden vypadat skvěle, nebo také hůř. Nyní je ve stavu, kdy normálně komunikuje, má samozřejmě léčbu, která je i teď velmi složitá a nechtěl bych u něj nějaké návštěvy, protože je zatížen imunosupresí a ohrožený infekcí.
Dá se dělat u pacientů, u kterých předpokládáme, že se původní játra z otravy zotaví. Ovšem to zotavení trvá mnoho měsíců, což by se pacient neměl bez transplantace šanci dožít. On při akutní otravě zemře následující den nebo maximálně za dva dny. Auxiliární transplantace je na světě výjimečná. Je popsáno jen několik desítek případů. Její výhodou je, že pokud se játra skutečně zotaví, začneme třeba půl roku nebo i dva roky po transplatnaci postupně vysazovat imunosupresi tak, aby se jeho transplantovaná játra postupně zajizvila a aby on po nějaké době imunosupresi vůbec nepotřeboval a nebral léky, které nutně nepotřebuje.
Když se pacientova vlastní játra nezotaví, tak se stane co?
Pokud se úplně nezotaví, zůstane mu transplantovaný lalok, který bude dál fungovat a bude pacientovi stačit k životu.
Schéma auxiliární transplantace jater
V čem byla auxiliární transplantace v IKEM jiná?
U nás ta transplantace byla neobvyklá tím, že jsem místo pravého použil levý lalok dárce, který se ve světě skoro nepoužívá. Navíc jsme transplantovali přes krevní skupinu, což se dělá výjimečně v Asii a ještě nikoliv v případě akutního selhání a od zemřelého dárce.
Proč se tyto dvě věci nedělají a proč jste se k nim uchýlil?
Levý lalok se nedělá proto, že pravý do těla pacienta „sedne technicky lépe“. Ale my jsme si toto nemohli vybrat. Pravý lalok dárce byl obrovský a transplantace by byla neschůdná. Proto jsem levý lalok musel vynuceně použít.
Přes krevní skupinu se to nedělá proto, že léčba je pak o něco složitější a řada západních zemí je členy eurotransplantu, to znamená, že nabídka jater v Evropě je rychlá a lékaři nejsou nuceni jít přes krevní skupinu. Já jsem ale k tomu byl donucen, protože jsem jiná játra neměl. Takže nešlo o věci, které bychom si přáli, ale ke kterým jsme byli donuceni. Byla to věc, kterou jsem udělal ne proto, že jsem toužil po něčem neobvyklém a novém, ale protože to byla jediná možnost, jak pacientovi pomoci. Žádná jiná technická varianta nepřipadala v úvahu.
Auxiliární transplantace je výjimečná, protože je technicky náročná. V čem ta náročnost spočívá?
Jsou to tři operace v jednom. Musel jsem velmi šetrně a opatrně zmenšit játra dárce tak, aby byla v dostatečné kvalitě k transplantaci s tím, že k dispozici jsou jen jedna játra nějaké kvality a není možné si vybírat. Navíc jsem musel zmenšit selhávající játra u příjemce. Operace jater ve smyslu resekce je výkon enormně náročný a my jsme ho navíc dělali na nemocných játrech, která byla oteklá, krvácela a dotyčnému se skoro nesrážela krev. Přičemž já ho nesmím operací ohrozit. Bez dalšího odpočinku pak následuje třetí výkon - do prostoru v těle pacienta, který je velmi limitovaný, musím šetrně a technicky perfektně našít tu část jater, kterou jsem předtím zmenšil tak, aby to všechno fungovalo.
Při běžné transplantaci taková úprava jater dárce i stísněný prostor u příjemce odpadají...
Ano, protože my dáváme celá játra dárce za celá játra příjemce a operace je tak násobně jednodušší. Dělají se i transplantace části jater, ale ani ty nejdou s výše popsaným zákrokem srovnat.
Při auxiliární transplantaci musí být chirurg pod obrovským tlakem času i toho, že je to mimořádný zákrok. Připouštěl jste si to nějak, co se ve vás odehrávalo?
Je to taková situace, ve které je člověk vlastně úplně sám. Nikdo za něj to rozhodnutí neudělá. Musím si vždy celou tu mozaiku poskládat tak, abych věděl, že zákrok má naději na úspěch. Ale to vše pod tlakem toho, že jiné řešení neexistuje. Takže jednotlivých kroků je mnoho a každý musí být proveden správně. Zároveň každý z těchto případů může skončit tím, že pacient zemře, a to se samozřejmě může stát. Pokud bychom ale neudělali transplantaci, tak by bylo jisté, že by pacient zemřel. Zároveň je ten výkon tak extrémní, že nás k němu nemůže nikdo donutit a pokud bychom ho neudělali, nikdo by nám to nemohl vyčítat. Já v takových případech ale chci mít pocit, že jsem udělal vše pro to, aby pacient přežil.
