Představa, že chovat v bytě psa nebo prase vyjde nastejno, je mylná. Prase nepředěláte, bez odměny pro vás nic neudělá. Jen podrbat se nechá zadarmo: při drbání na břiše si lehne a drží, protože mu to prostě dělá dobře.
"Pes má za sebou 14 tisíc let vývoje, kdy se naučil, že mu má na člověku záležet, chce být s vámi zadobře a být součástí vaší smečky. Proto pro vás spoustu věcí udělá i bez odměny. Pro prase je motivací jenom žrádlo. To je ten zásadní rozdíl mezi nimi," rozklíčovává František Šusta to nejpodstatnější.
Prasátko navíc podle něj potřebuje prostředí plné podnětů, nebo takové, kde může celý den "pracovat" a nic nezničit. "Když nejste doma, na rozdíl od psa si nelehne a nespí. Sebere se a hledá něco k snědku." A aby něco dobrého našlo, nezaváhá a klidně vám udělá z bytu kůlničku na dříví.
Šusta doporučuje mít prasátko venku, hlavně pro jeho pohodu: "Je zvyklé shánět potravu během celého dne a rýt v zemi. Uspokojí ho tráva, seno, zelenina, sem tam nějaké pečivo. Protože prase je všežravec, bez problémů spořádá i maso, ale to určitě nedoporučuji. Jsou známy případy, kdy prasátku na dvorku mezi slepicemi zachutnalo maso až moc a odnesly to slepice...."
Jen laboratorní hybridy skutečně mohou mít cca pět šest kilogramů. K běžně chovaným však patří až menší plemena, například göttingenská prasátka, ta mívají v dospělosti kolem třiceti kilogramů. "Tak to většinou funguje v Americe, u nás bývají větší; buď jsou překrmená, nebo hraje roli přimísení jiného plemene, kdy je pak potomek větší než oba rodiče," vysvětluje Šusta.
I pro prase je při tréninku důležitá pozitivní motivace
Jonatán, kterého můžete běžně potkat na procházce v pražské zoo nebo ho u Vzdělávacího centra zastihnout při exhibici, je malé čtrnáctiměsíční dvacetikilové prasátko, pravděpodobně kříženec mezi göttingenským a kanadským pastevním. Lze předpokládat, že se dožije zhruba osmi deseti let. Ke stáří ovšem i tato malá prasátka obvykle ztloustnou a zlenivějí.
"Pokud chcete prasátko cvičit, musí se hlavně cítit v pohodě a bezpečí. Musí vědět, že mu neublížíte a že na vás jedině vydělá. Nemůžete ho popadnout a někam ho odvléct. Vždycky musí mít možnost kdykoliv si zalézt na svoje bezpečné místo," radí Šusta.
Toto zvykání si na sebe a vytváření pravidel trvá podle zkušeností trenéra zvířat tak tři čtyři týdny. "Teprve pak můžete jít s prasátkem do terénu s jistotou, že vás bude následovat. Půjde za vámi, protože už ví, že u vás je bezpečno a lze od vás navíc něco získat," vysvětluje.
U všech zvířat - u svého psa nebo třeba i u lemurů či nosálů - používá trénink s pozitivní motivací (popis, fotografie a video z tréninku lemurů najdete zde). "Dělá se to pomocí klikru, jehož každé kliknutí dá zvířeti najevo, že požadovanou věc udělalo správně. A hned za to dostane odměnu. Prasátka, máme dvě, cvičíme a krmíme dvakrát denně, pravidelně, aby nebyla nervózní."
Podívejte se například, jak pomocí klikru naučíte i obyčejné hospodářské prase za dva týdny chodit u nohy. Princip použití klikeru je u každého výcviku stejný:
4. ledna 2013 |
Jonatán nám před kamerou mimo jiné předvedl, jak chodí u nohy, čeká na místě, sedne si, lehne, odejde na určené místo a tam čeká... Vše samozřejmě za hrst pamlsků. Stejné cviky pak provedla sedmiletá fenka stafordšírského bulteriéra (o tomto plemeni více zde) s výrazem, že by za svého pána případně i dýchala.
Jak dlouho se prasátko učí jednotlivé cviky, je různé. "U nohy se Jonatán naučil chodit téměř okamžitě, sednutí mu trvalo zhruba týden. Nejpomalejší je aport, to už nám trvá asi měsíc. Otvírání bedýnky s pamlsky vzalo jeden trénink," usmívá se Šusta. "Něco vyčenichat, a pak se k tomu dostat, to je typické pro prase..."
