Milý deníčku. Vstávám, jak nechutné, v šest ráno. Od sedmi mě čeká první z deseti lekcí zumby. Neptejte se, o co jde, ale ženský v práci říkaly, že to bude boží. Tak to jdu zkusit.
1. LEKCE: ZOUFALSTVÍ
Tak už to, deníčku, chápu. Jsem tu blbě. Do našeho ranního kurzu chodí pět dívek, od přírody ladných a voňavých. Kazím jim to ve všech ohledech.
"Naše tance budou hezky vlnivé, spálíme tuky," začíná svůj krátký proslov instruktorka Dominika, "ale posílíme i svaly," mrkne na mě, na vetřelce. "Cvičí to už jeden a půl milionu lidí po celém světě. A víte proč? Protože se na zumbě baví, není to nuda."
Dominika má objektivně nádhernou postavu, obzvláště poprsí. Nevšímám si toho pouze já, zavětřili taky kulturisti, kteří zvedají činky v posilovně za prosklenou stěnou. Šmírují nás.
Co asi tak vidí: atraktivní Dominiku, která nám postupně pouští různé latinskoamerické rytmy. "Třeba tohle je merengue, původem z Dominikány," pochoduje Dominika do rytmu a vlní se v bocích, což by ještě napodobit šlo, ale pak přidá k pohybu i paže.
Jak tohle ženské dokážou, zoufám si, myslet naráz na ruce i na chodidla?
Já jsem druhou atrakcí, kterou kulturisti za sklem napjatě pozorují. Nemehlo. A nikdo mi to nevymluví, protože se celou hodinu a půl sleduju v zrcadle. Máme tančit salsu, což o to, muzika je hezká jako naše instruktorka, veselá, plná bubínků, ale marnost nad marnost, podrážím si nohy. "Dobrý, jste šikulky!" lže nám Dominika do očí, a jelikož je půl deváté, ukončuje lekci strečinkem.
Otřu si čelo a nesměle se instruktorce představím: "Není to tanec pro gaye, že ne?" Tvrdí, že prý si na zumbě našla přítele. "A to gay určitě není..." Potom prohodí něco v tom smyslu, že se za deset lekcí budu vlnit naprosto přirozeně, hezky. Evidentně je dobrá psycholožka. Nechce, aby byla tato lekce mou první i poslední.
