"Povečeřeli jsme ve výborné italské restauraci v městečku Niagara on the Lake. Pili jsme červené víno. Bylo to příjemné, pak jsme vyrazili do divadla. Sotva jsme však v divadle usedli do třetí řady a světla zhasla, Tom mi povídá: Mám hrozné bolesti břicha, musím pryč. Já na to: Ale prosím tě, představení sotva začalo, třeba se ti záhy uleví. Ne, je mi hrozně, já jsem snad snědl něco zkaženého."
Měl asi opravdu strach.
To jsem taky cítila. Vyšel tmou nahoru do foyer. Následovala jsem ho. Nahoře se mu ještě k tomu začala motat hlava. Vypadalo to, že omdlí. Tak jsem zavolala záchranku. Byla tam hned, se dvěma záchranáři.
Co zjistili?
Tlak normální, pulz taky, horečka žádná. Dali mu něco proti bolestem a chtěli ho odvézt do nemocnice ve vedlejším městečku St. Catherine.
V tak maličkém městečku mají nemocnici?
No právě, ale maličkou. Neměli tam vůbec urgentní příjem. Doktor by se mu věnoval až ráno. "Tak to ne," řekla jsem. Zavolala jsem řidiče, naštěstí byl poblíž, a vezli jsme Toma co nejrychleji do Toronta.
Byl váš muž při vědomí?
Při plném vědomí. Ani morfium ho nedokázalo obloudit. Měl zablokovanou tu nejsilnější tepnu, která zásobuje břišní orgány. Tak tři hodiny nesmírně trpěl. A začal si uvědomovat, že tohle asi nepřežije. Řekl mi: "Prosím, já nechci umřít v nemocnici." To bylo vůbec poprvé, co jsem ho slyšela mluvit o vlastní smrti. Nikdy předtím to neudělal. Byl vždy nesmírně pozitivně naladěný a žil plány do budoucna.
Doprovázela jste svého muže na obchodních jednáních po celém světě. Nejednou jste mu prý svým šarmem dopomohla k úspěchu.
Nevím, jestli šarmem. Byla jsem při jednáních rovnoprávným členem mužova čtyř- či pětičlenného týmu. Pokud jsem kdy významně přispěla k úspěchu, aniž jsem mluvila o našem obuvnickém podnikání, pak spíš než šarm pomohlo, že jsem byla členkou představenstva World Wild Fund, světové nadace pro uchování divoké přírody.
Prosím?
Například při audienci u indické premiérky Indíry Gándhíové se jednání nevyvíjela zrovna slibně. Neprojevovala zvláštní zájem o potíže Bata Shoe Company v Indii. Až se jí muž zmínil, že mám na starosti projekt Tygr na záchranu tygra bengálského. "Ó, projekt Tygr? To je fantastické!" zvolala. Do toho vstoupil její tajemník, že náš čas vypršel. Poslala ho pryč, ať prý pan velvyslanec Sovětského svazu počká. Pak se s námi ještě půl hodiny bavila o projektu Tygr. Můj muž se do toho snažil vstupovat: "S dovolením, paní ministerská předsedkyně, naše továrna v Kalkatě má potíže s..." "Žádný strach, to zařídíme," zarazila ho, "no a jak to plánujete dál s tím tygrem?" Muž si nebyl jistý, zda jsme pochodili. Ona ale dodržela slovo a pověřila ministra Kharam Singha, aby naše problémy vyřešil. A tak se i stalo.
Která ze světových osobností, s nimiž jste se na obchodních cestách se svým mužem setkala, na vás intenzivně zapůsobila?
To je těžké takhle rychle říct. Často například vzpomínám, jak jsme v Kalkatě spolupracovali s matkou Terezou. Obrátila se na nás, že chlapci z jejího sirotčince nemají šanci oženit se, pokud nezískají nějakou slušnou práci. Jestli by se tedy nemohli u nás v závodě učit na obuvníky. Vybudovali jsme pro její svěřence tři výrobny, kde dělali jednoduché boty a také kartáče. Dodali jsme stroje a mistry odborného výcviku. Distribuci měli v režii sami. Juleen Marchantová, žena jednoho z našich manažerů, se dokonce stala anglickou sekretářkou matky Terezy. To byla náročná práce. Musela písemně poděkovat za každý dolar, které poslalo nějaké dítě třeba z Ameriky v obálce. A matka Tereza ty děkovné dopisy osobně podepisovala. Měli jsme k ní velmi blízko.
Mezi politiky třetího světa, s nimiž jste museli jednat, mnoho matek Terez nebylo.
Víte, můj muž měl zásadu naprosté otevřenosti. Ať jednal s premiérem Velké Británie nebo s vládcem rozvojové země, vždycky jasně řekl, co chceme udělat pro jeho vlast a co potřebujeme, aby udělal on pro nás. Věřil, že s férovostí nejdál dojde. V zemích třetího světa, zejména v Africe, jsme naráželi na zapeklitou situaci: nejeden z tamních potentátů začínal jako příručí v prodejně Baťa. Byl to bataman - baťovec. Třeba vládce Madagaskaru tituloval mého muže šéfe. Ano, z některých se stali diktátoři. Mám z toho smíšené pocity. Třeba Robert Mugabe...
Je teď muž velice nedobré pověsti.
Vím. Nevím, co si o tom myslet. Začínal jako radikální komunista, pak se stal skutečným státníkem. Vídali jsme se. Mimochodem, taky on byl, podobně jako Indíra Gándhíová, nadšen úsilím nadace World Wild Fund o záchranu nosorožců a slonů v Zimbabwe. Ale o to nejde. Nezapomenu na jednu konferenci, kam nás pozval. Vstoupil a držel dvacetiminutovou paličskou, vrcholně urážlivou řeč proti Britům, ale i jiným kolonialistům a bělochům vůbec. Vinil je ze všech možných a nemožných útrap, velmi hloupě hřímal, mám-li to říci zdvořile. Pak přešel do smířlivějšího tónu. A najednou se naklonil k mému muži a řekl: "Pane Baťa, máme tu tolik problémů, jak se můžem dostat ven z takové hospodářské bryndy?" Díval se na Toma prosebně, skoro jako dítě. Dodnes ho vidím. Nevím, co se pak stalo špatně. Vždyť já pamatuju, že s námi mluvil rozumně i pozdější krvavý diktátor Mobutu. To pak člověk může jen vrtět hlavou.
Čtěte ve čtvrtečním magazínu DNES
Proč nechtěla maminka Sonji dovolit, aby se provdala za Tomáše Baťu? Proč Tomáš Baťa nechtěl, aby se u nich doma mluvilo česky? Celý rozhovor čtěte ve čtvrtek v Magazínu DNES.
