Korfbal je kolektivní míčová hra, kterou mnozí, kteří ji znají málo, přezdívají holandskou košíkovou. Hraje se totiž na koše - ale tím jeho podobenství s basketbalem vlastně končí.
Nizozemí, odtud korfbal pochází, dalo světu sport, v němž se na jednom hřišti a v jednom týmu setkávají muži a ženy, nebo chlapci a dívky, chcete-li. Smíšený sport je tím pádem naprosto ideální pro školy, kde spolu při tělocviku cvičí kluci i děvčata. Dá se pěstovat od útlého věku až do penze a vlastně i během ní.
Korfbal není žádnou novinkou, ale bezmála stoletím prověřený způsob, jak buď vrcholově, nebo jen rekreačně protahovat tělo a zaměstnávat přitom i hlavu. Sport plný pohybu, vyžadující však také chytrost, schopnost souhry s ostatními, nebo - což ortodoxní korfbalisté především zdůrazňují - čestnost a ohleduplnost.
Nebýt korfbalu, leckteré manželství by dodnes neexistovalo. Už i v českých zemích běhají po hřišti hráči a hráčky, kteří se seznámili právě díky korfbalu a dnes už nesou společné příjmení.
Nezáleží ale na tom, proč chcete s korfbalem začít - jestli kvůli ženění či vdávání, ze zvědavosti, nebo zkrátka proto, že bez sportu nemůžete být. Důležité je vlastně jenom jediné - už zítra přijít na první trénink.
Přejeme vám při něm to, co si korfbalisté říkají před každým zápasem: Dobrou hru.
Historie korfbalu ve světě
Korfbal vymysleli Holanďané na počátku dvacátého století. Od té doby právě Nizozemí udává tón všemu, co se v tomto sportu odehraje. V roce 1902 se totiž vrátil amsterodamský učitel Nico Broekhuijsen ze Švédska domů a přivezl sebou krom jiného úplně novou hru: ringböll. Sport, při němž dvě družstva soupeřila o to, kdo na hřišti dlouhém i širokém 45 metrů vstřelí více košů, se pokusil zavést na školách v Amsterodamu. Tou dobou ovšem Nizozemí prožívalo jednu bouřlivou změnu - v hodinách tělocviku začali cvičit dohromady hoši i dívky. Broekhuijsen nezaváhal a předělal ringböll k obrazu svému - a tak vznikl korfbal, dodnes jediný kolektivní míčový sport, v němž se utkávají smíšená družstva mužů a ženBroekhuijsen postupně dotvářel pravidla až k takové podobě, která se od dnešní liší už jenom v maličkostech. Původní kovové obroučky na třímetrových tyčích nahradil amsterodamský průkopník bezednými košy z proutí zavěšenými na 3,5 metru vysokých stojanech. Broekhuijsen stál o to, aby korfbal byl hrou rytířskou, v níž mají muži i ženy stejnou šanci vyniknout. Zakázal proto fyzický kontakt mezi útočníky a obránci a zavedl pravidlo, podle něhož smějí muži bránit pouze muže a ženy pouze ženy - což platí dodnes.
Už rok poté, co se Broekhuijsen vrátil do své domoviny, vznikla Nizozemská korfbalové asociace, která v roce 1938 obdržela čestný titul "královská" (Koninklijk Nederlandse Korfbalverbond - zkratka KNKV). Tak mohutný byl rozvoj nového sportu.
Zpočátku se hrál korfbal pouze venku a teprve po patnácti letech od svého vzniku začaly školní kluby v Nizozemí organizovat turnaje a zápasy ve svých tělocvičnách. Ovšem halový korfbal v takové podobě, jakou známe dnes, se hraje až od roku 1952.
Korfbalovou nákazou začali Holanďané infikovat nejprve země ze svého bezprostředního okolí - tedy Belgii, Lucembursko a země, které kdysi bývaly nizozemskou kolonií. Až do konce druhé světové války tak korfbal znalo jen málo lidí.
Hned po roce 1945 však korfbal zapustil kořeny v Anglii i ostatních zemích britské královské koruny. Postupně, jak šla léta, se šířil dál - až k dnešní podobě, kdy ho po celém světě hraje přes čtyřicet zemí.
Do tehdejšího Československa přijeli první korfbaloví velvyslanci v roce 1988. V hale v Praze na Smíchově začala exhibicí několika hráčů a hráček cesta, na jejímž konci stojí dnešní korfbalový rozmach v České republice. U zrodu korfbalu v českých zemích stála řada lidí, ale především první předseda korfbalového svazu Rudolf Mišurec.
Korfbal ve světě řídí Mezinárodní korfbalová federace (International Korfball Federation, zkratka IKF) sídlící v nizozemském Bunniku. Uspořádala už pět mistrovství světa, první a třetí v Nizozemí, druhé a čtvrté v Belgii, a páté v daleké Indii, kam také poprvé dorazila reprezentace České republiky. Při svém premiérovém vystoupení skončila sedmá z dvanácti účastníků finálového turnaje.
Světovou špičku dnes tvoří Nizozemí a Belgie, přičemž mezi oběma zeměmi je značný rozdíl. Holanďané vyhráli světový šampionát čtyřikrát a jsou i nyní výrazně lepší - vždyť u nich hraje korfbal přes sto tisíc hráčů a hráček, tedy desetkrát více než v Belgii.
Silné týmy, které ovšem s oběma velmocemi zatím prohrávají rozdílem třídy, dokáží dát dohromady také Austrálie, Tchajwan, Německo a Portugalsko.
Česká republika, ač je ještě korfbalově mladá a oproti svým konkurentům vlastně ještě v plenkách, se už zařadila podle hodnocení IKF mezi tak zvané B-země. Touto kategorií označuje Mezinárodní korfbalová federace státy s velmi dobrou úrovní domácích soutěží i reprezentace. Do kategorie A označujících špičkové korfbalové státy přitom patří pouze Nizozemí a Belgie.
Vývoj korfbalu v České republice
Pokud bychom na mapě České republiky zapíchli do každého místa, kde se hraje korfbal, špendlík, byla by děravá jako cedník. Korfbal se totiž hraje v každém velkém městě, ale i v docela malých vesnicích.
Osm let po nizozemském výsadku v Praze na Smíchově existují kluby ve všech regionech země: v západních Čechách v Plzni, v jižních Čechách v Českých Budějovicích, Třeboni, Táboře, ve středních Čechách v Praze, Kolíně, Kutné Hoře, Chocni, Milíně u Příbrami, v severních Čechách v Děčíně, Chomutově, ve východních Čechách v Hradci Králové, na severu Moravy v Havířově, Českém Těšíně, Opavě, Třinci, na jihu pak v Brně, Prostějově, Olomouci, Znojmě.
Vznik korfbalových týmů se chystá také ve zhruba desítce dalších míst.
Český korfbalový svaz, který řídí a organizuje všechny oficiální soutěže, má ve své evidenci dvě tisícovky hráčů všech věkových kategoriií - od seniorů až po mladší žáky. Jejich počet přitom neustále stoupá.
Nejlepší seniorské týmy hrají osmičlennou první ligu, v níž v posledních letech suverénně kraloval VKC Kolín a zdatně mu sekundovaly týmy KTC Děčín, 1. KC Havířov a nejstarší klub v zemi, pražský SK Smíchov.
Druhá liga má devět účastníků a hraje se také celostátně. Teprve třetí liga je rozdělena do skupin podle regionů a celkem v ní soutěží dvacítka týmů.
Dorostenecká a žákovská liga se hrají opět regionálně, pouze první dorostenecká liga je celostátní. Teprve ve finálovém turnaji se střetnou mladé týmy z celé republiky o titul mistra země.
Kromě ligových soutěží ovšem během roku přijíždějí korfbalisté na řadu turnajů, v nichž se často střetávají i se zahraniční konkurencí.
Nejvýznamnějším turnajem je Maxikorfbal, na němž rok co rok vždy v létě hrají všechny domácí korfbalové celky nejen o Český pohár, ale také o velmi ceněnou trofej - Karlův pohár. Je pojmenován podle Holanďana Karla Verschoora, zástupce Mezinárodní korfbalové federace IKF v České republice.
Proslulá jsou také mezinárodní klání v Děčíně (Labský pohár) a Hradci Králové.
Jak se vlastně korfbal hraje
Korfbal je míčová kolektivní hra, v níž se utkávají dvě osmičlenná družstva sestavená vždy ze čtyř mužů a čtyř žen. Hraje se na hřišti, které je rozděleno na poloviny - v každé z nich stojí koš na stojanu bez odrazové desky ve výšce 3,5 metru. Hraje se přitom i za košem.
Korfbalové venkovní hřiště bývá travnaté, na podzim se korfbal stěhuje do hal.
Hraje se výhradně rukama a je zakázán kontakt s protihráčem. S míčem se nesmí driblovat, hráč, který drží míč, má jen dvě možnosti - nahrát nebo vystřelit na koš. Každý koš se počítá za jeden bod, prvoligové korfbalové zápasy přitom končívají zpravidla skórem kolem patnácti až dvaceti košů na jeden tým.
V týmu jsou vždy na začátku utkání čtyři obránci (dva muži, dvě ženy) a stejný počet útočníků (opět dva muži a dvě ženy). Obránci se smí pohybovat pouze v obranné polovině svého týmu, útočníci v útočné. Půlící čáru překročí všichni v jediném případě - když si mění role a útočníci jdou do obrany a obránci do útoku. To se děje vždy po dvou dosažených koších, při sudém stavu skóre (poprvé tedy za stavu 2:0, 1:1 nebo 0:2).
Jedním z pravidel, kterým se korfbal zásadně liší od jiných sportů, je tzv. bráněná střela. Pokud totiž útočník vystřelí ve chvíli, kdy mezi ním a košem v dostatečné blízkosti stojí obránce s nataženou rukou (nebo rukama), pak rozhodčí zapíská a útočníkům vezme míč. Střelba "přes obránce" je tedy zakázána. Z toho pak plyne i způsob bránění: výhradně se používá osobní obrana, muži přitom smějí bránit pouze muže a ženy pouze ženy.
Každý v týmu musí umět střílet, doskakovat nebo rozehrávat a tvořit hru - zřejmě v žádném jiném sportu není takový důraz kladen na to, aby všichni uměli všechno.
Korfbal je relativně čistá hra, s hrubými fauly není prakticky možné se setkat a například opakované fauly se trestají penaltou, což je v korfbalu téměř jistý koš (střílí se z dvou a půl metru a obránci přitom musí být v dostatečné vzdálenosti). Žluté karty se sice udělují, ale z devadesáti procent jsou za nesportovní chování nebo protesty, nikoliv za fauly.
Zápas dospělých trvá 2 x 30 minut, junioři hrají jen 2 x 20 minut a žáci 2 x 15 minut.
