S Barborou Špotákovou sdílely pokoj v hotelu Grange Tower Bridge, i s jeho poněkud úzkými postelemi.
Společnou měly rovněž zarputilou, často až buldočí odhodlanost, provázející je jejich kariérou.
A společný měly i přívlastek, který se většinou ženám nezamlouvá, ovšem v souvislosti se sportem vyvolává též úctu: TA NEJSTARŠÍ. Také Zuzana Hejnová totiž byla v Londýně nejstarší z finalistek své disciplíny.
Od čtvrtečního večera chtěly mít ty dvě společné ještě cosi.
Medaili z mistrovství světa v Londýně 2017.
Jenže zůstane jen u přání...
Sto dnů hájení? Ale jděte
„Sedmdesát procent úspěchu je výkonnost, ale třicet procent hlava,“ říká Hejnová. Dávno se naučila, že psychologická bitva začíná už ve svolavatelně. Nasadí proto pohled: Já jdu bojovat. Rázně nakráčí před finálovým závodem k blokům ve své šesté dráze. Zhluboka vydechuje, proplácne si svaly, potom i tváře. Chvíli poskakuje jako gazela.
Věří, že je připravena. Když ji představují, odesílá divákům polibek, doprovázený úsměvem. „Zuzana Hejnová, dvojnásobná mistryně světa,“ neopomene zdůraznit londýnský hlasatel.
Trenérka Dana Jandová ji z tribuny hypnotizuje očima.
Barbora Špotáková posílá sílu přes televizní obrazovku.
S vitální Jandovou se letos slečna Hejnová vydala do závodu proti času. Osmnáctého května, po rozchodu s německým koučem Frankem Balzerem, vysílala překážkářka signály S.O.S. V Jablonci tehdy požádala o pomoc svoji mládežnickou trenérku.
Šlo o šibeniční datum.
Sezona v rozjezdu, achilovka pobolívala, nic v tu dobu nebylo dobře.
Nedostaly sto dnů hájení jako politici. Finále mistrovství světa bylo vzdáleno pouhých 84 dnů. Na den přesně dvanáct týdnů. A tak s Jandovou i s bývalou elitní čtvrtkařkou Helenou Fuchsovou, které samy sebe nazývají čarodějnicemi, začaly kouzlit. Sedly si nad plán závodů – načež ho roztrhaly. Nebo spíše proškrtaly.
„Všechny ty naplánované Diamantové ligy jít nemůžeš, potřebujeme tam vložit ještě další tréninkový cyklus,“ oznámila staronové svěřenkyni Jandová.
Hejnová, ačkoliv občas dokáže být i tvrdohlavá, přikývla a poslechla. Sama uznala, že to bude správná cesta.
Tělo jako by ji za to chtělo odměnit. Achilovka v létě konečně přestala bolet. Snad i díky usilovné péči doktorky Bílkové a fyzioterapeuta Brejchy, snad také zásluhou zásahu léčitele z Malé Strany, ke kterému ji trenérka přivedla.
Najednou byla opět schopna všeho.
INJEKCE SEBEVĚDOMÍ. Před šampionátem vyhrála Diamantovou ligu v Rabatu.
V Rabatu, na poslední Diamantové lize před šampionátem, poprvé v sezoně zvítězila. Odlétala do Londýna coby šestá žena tabulek, ale se slovy: „Chci medaili.“ Po vítězném semifinále poprvé zahlásila: „Vím, že tu můžu zase bojovat i o zlato.“
Dvakrát už jí ho věšeli na krk. Vzpomínáte? V moskevských Lužnikách se v srpnu 2013 blížila do cíle finále, kolem ní nikdo a ona sama si pomyslela: Co se to děje? Kde jsou ostatní?
Byly taaaaak daleko. Těsně před cílem Zuzana Hejnová v Moskvě zavřela oči, proťala čáru. Triumfovala v českém rekordu 52,83 a s převahou 1,26 vteřiny, s největším náskokem v historii šampionátů. Šéftrenér Tomáš Dvořák omámeně vykládal: „Ta je ale sesekala. Vyhrála mistrovství světa o parník, no to je brutus.“
KDYŽ HEJNOVÁ VLÁDLA SVĚTU. Moskva 2013 a vítězství rozdílem třídy.
V Pekingu 2015, přestože do Číny ani zdaleka nepřicestovala v pozici jasné favoritky, se historie opakovala. Po desáté překážce suverénně vedla, před cílem znovu slastně zavírala oči, potom si zařvala radostí.
Může to dokázat i potřetí, jako první překážkářka na 400metrové trati v historii atletiky? To byla otázka, s níž v Londýně vstupovala do závodu.
Poslední překážka je nejtěžší
A už je to tady. Výstřel. Start. Finále začíná.
Největší favoritka Delilah Muhammadová vyletí z bloků jako raketa, ze své třetí dráhy se rychle blíží i k Hejnové v šestce. Češka se nechce dát, ale nejspíš až příliš tlačí na pilu. „Myslím, že jsem to přepálila,“ přizná později. „Možná tou atmosférou. Běželo se mi ze začátku dobře, ale v cíli mi to asi scházelo.“
Trenérka Jandová to při pohledu na stopky moc dobře ví: „Zuzka to rozběhla na čas pod 53 vteřin.“
Nikoliv Muhammadová, nýbrž její krajanka Kori Carterová utíká přede všemi o zlato. Pro Hejnovou se boj o titul mění v souboj o jakoukoliv medaili. Stále po ní sahá, stále zůstává alespoň v bronzové hře.
Zbývá desátá překážka. Ta, o které říká: „Poslední překážka je pokaždé hrozně těžká, v závodě i v životě. Když máte nějaký cíl a prokousáváte se k němu, poslední překážka vás stojí spoustu sil a energie. Musí na ní všechno vyjít, abyste ji jen tak zlehka přeletěli.“
Právě to se jí tentokrát nepovede.
Dopad je nejistý, do záklonu, nohy tuhnou.
Nejen Carterová a Muhammadová, teď už i Jamajčanka Traceyová jí najednou utíká. Naděje hasne.
Na medaili jsem měla
Cíl. Zuzana Hejnová si vylepšuje letošní maximum na 54,20, ovšem to je málo. Cítí, že byla připravená na čas 53,50. Stačil by na stříbro.
Pětadvacetiletá Kori Carterová z kalifornského Claremontu, která nikdy předtím neběžela velké světové finále, křepčí a slaví, za skvělý čas 53,07 má plným právem zlato!.
„Když pracujete tak tvrdě a obětujete tolik, je obrovským zadostiučiněním, pokud se vám všechno takhle vyplatí,“ vykládá Američanka, toho času v extázi. „Že se mi to povedlo, je požehnáním.“
A TEĎ KRÁLOVNOU JSEM JÁ. Tori Carterová.
Hejnová zklamaně usedá na bobek, zpytuje svědomí. Ve třiceti letech je sesazena z trůnu na mistrovství světa, stejně jako ona kdysi v Moskvě 2013 sesadila třicetiletou vládkyni překážek Lashindu Demusovou.
„Sezona byla hrozně náročná, ale nakonec jsem byla připravená dobře. I na tu medaili jsem byla připravená,“ smutně pronáší. Jejímu závodu na 84 dnů jakoby chyběl ještě nějaký ten den či raději týden navíc.
„Ale kdybych v půlce sezony nepřešla k Daně a neudělala tu změnu, tak bych tady ve finále ani nebyla,“ hned ujišťuje. „Jednoznačně bych totiž těch 400 metrů neuběhla, neměla bych na to natrénováno. Udělaly jsem spolu velký kus práce.“
Navzdory trůnu, z nějž v Moskvě i Pekingu kralovala, byla její kariéra na hony vzdálená těm, jimž se říká bezproblémové. Prožila si toho v ní tolik.
Pozici velké mladé naděje. Léta psychických kolapsů. Procitnutí na hrách v Londýně. Rok snů 2013, v němž okusila pocit neporazitelnosti. Hned poté ztracenou sezonu se zlomenou nohou a bolavou patou. Impozantní návrat na světový trůn v Pekingu. Loňské trápení, kdy takřka nemohla závodit, a přesto doběhla na hrách v Riu čtvrtá. Navrch i nepříliš poklidné rozchody se třemi kouči.
Oslavovala v kariéře zlaté medaile, ale také se po každém propadu takřka až na dno pokaždé dokázala zvednout a zase vítězit.
V Londýně na dno rozhodně nepadla. Je čtvrtá na světě, také to je přece úžasné. A stále s kariérou nekončí.
VZPOMÍNKA NA PEKING 2015. Euforie, pro kterou se vyplatí dál bojovat.
„Zuzku zase atletika začala bavit,“ všímala si Dana Jandová.
„A k nikomu jinému už ani nepůjdu, takže Daně nezbude, než to se mnou táhnout dál,“ říká Hejnová. Tedy až se jí vše rozleží v hlavě a ujasní si, že opravdu chce s běháním pokračovat i po této sezoně. „Ještě uvidíme, jak to všechno bude.“
Co tedy dodat?
Katarské Dauhá hostí v roce 2019 další světový šampionát.
