Martin Havlát v dresu Komety při svém loučení s kariérou.

Martin Havlát v dresu Komety při svém loučení s kariérou. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

S koncem se vyrovnávám, říká Havlát o svém loučení

  • 1
Jeho náladu v posledních letech silně ovlivňovala zranění. Nekončící útrapy a čím dál komplikovanější návraty přiměly hokejistu Martina Havláta, aby se stáhl do ústraní. V Brně se v minulé sezoně naposledy pokoušel vrátit. Nepovedlo se. Na stejném místě, při hvězdně obsazené exhibici se ve středu definitivně rozloučil s kariérou.

Působil otevřeně a vstřícně. Přesto přiznal: „Byť hokej nehraju už delší dobu, s koncem se pořád vyrovnávám. Jenže těch zranění bylo tolik, že už to dál nešlo.“

I fotbalista Rosický vyprávěl, jak jsou návraty ubíjející. Jak moc jste se musel překonávat vy?
Pořád jsem chtěl, ale tělo odmítalo. Je těžké to akceptovat, na druhou stranu jsem si řekl, že mám velké štěstí, že jsem po všech těch zraněních schopný normálně fungovat. To někteří sportovci říct nemůžou, nemluvě o opravdových problémech ostatních lidí. Ty se se sportem nedají srovnávat. A pokud jde o Tomáše Rosického, tak mám radost, že se vrátil. Snad mu zdraví vydrží co nejdéle.

Měl jste v životě období, kdy jste byl ze svého osudu hodně špatný?
Člověk se snaží vyrovnat s každým zraněním a chce se vrátit. Ale ke konci už to bylo těžší a těžší. Fakt nebylo jednoduché se z toho vylízávat. Hrozně rád bych ještě pokračoval, ale hokej mi už nepřinášel radost. Naposledy jsem to zkoušel v únoru v Kometě. Byla by to hezká tečka završit kariéru titulem, ale nedá se nic dělat. Kluci to zvládli i beze mě.

Jaký máte život po konci kariéry?
Krásný. A rodičovský. Jsem táta na plný úvazek, se ženou vychováváme dvě dcery. Jsem až moc doma, na to jsem nebyl zvyklý. Ale nemůžu si stěžovat. Myslím, že jsem posledních patnáct šestnáct let dřel, abych si teď mohl v klidu užívat rodiny a taky někdy sám sebe.

Jak třeba?
Chodím běhat, jezdím na kole, hraju tenis nebo lyžuju. Užívám si věci, které jsem si předtím kvůli riziku zranění nemohl dovolit. A taky jsem začal hrát golf - na Floridě, kde žijeme, jsou pro něj perfektní podmínky. Nikam teď nespěchám. Pořád mám hodně času.

Dojaly vás v Brně bouřlivé ovace?
Samozřejmě. Už o autogramiádu před zápasem byl obrovský zájem, lidi čekali v několik set metrů dlouhé frontě. Ale mě to nepřekvapuje, protože v Brně byl o hokej zájem už v době, kdy se tu nehrála extraliga. Fanoušci jsou tu skvělí a byli už v době, kdy jsem jako malý kluk chodil na zápasy. Lepší místo na rozloučení jsem si nemohl vybrat.

Těšilo vás, že jste si zahrál spolu s kamarádem Patrikem Eliášem, když jste tolik příležitostí v kariéře neměli?
Když jsme spolu hráli, tak nám to šlo. Jsem rád, že Páťa mohl přijet, navíc tu byl i David Výborný, se kterým jsme v nároďáku tvořili lajnu.

Martin Havlát při svém loučení s kariérou.

Dá se říct, že jste byli s Eliášem hokejová dvojčata?
Nevím, jestli dvojčata, ale chemie mezi námi určitě byla. Nejvíc se nám povedl Světový pohár 2004, hráli jsme spolu chvilku na olympiádě, na mistrovství světa 2011 v Bratislavě, během výluky ve Znojmě a pak ještě v New Jersey. Hodně mi tu ale chyběl ještě jeden člověk.

Kdo?
Karel Rachůnek. Byl to kluk, se kterým jsem toho na ledě prožil nejvíc ze všech. Bohužel tu se mnou nemohl být. Vzpomínám na něj hodně. Z ottawské party ale dorazili další kluci: Marián Hossa, Venca Prospal, Zdeno Chára, Radek Bonk... Ti mi na začátku kariéry nesmírně pomohli.

Na co z kariéry budete vzpomínat nejraději?
Na draft, to je pro každého hráče začátek ve velkém hokeji. Nebo na rok 2000, kdy jsem vyhrál zlato na mistrovství světa dvacítek, což tehdy nikdo nečekal, a čtyři měsíce nato i mezi dospělými. Rád vzpomínám na první start v NHL, na první gól nebo když jsem poprvé nastoupil proti svým idolům.


Mistrovství světa v hokeji 2024

Hokejové MS 2024 se uskuteční od 10. do 26. května v Praze a Ostravě. Český tým se představí v pražské základní skupině, kde ho čekají Kanada, Finsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Rakousko a Velká Británie.