Co vám blesklo v mysli, když vaše zlato nabralo definitivní obrysy?
První mi proběhlo hlavou, že to je neuvěřitelný. Nemohla jsem tomu uvěřit. Je to něco tak úžasnýho, že. Myslela jsem si, že nejde přebít olympiáda v Pekingu - a jde! Dneska to jednoznačně přebilo mé pekingské pocity. Je to nejvíc, co jsem mohla kdy zažít.
Věřila jste, že už váš druhý pokus bude vítězný?
Ne, tomu jsem moc nevěřila. Proto jsem byla i potom taková neklidná, protože ta vzdálenost nebyla podle mě dobrá. A hlavně se mi ten druhý hod nepovedl. Věděla jsem, že není povedený. Na druhou stranu jsem ale od chvíle, co jsem dneska vlezla na stadion, byla tak zvláštně klidná, že všechno dobře dopadne, že to bude dobrý. Prostě hrozně zvláštní pocit. Já tenhle pocit měla v minulosti jen na dvou stadionech - ve Stuttgartu, kde jsem vždycky uspěla, a pak tady v Londýně. Takový zvláštní vnitřní klid. Nevím proč. Je to můj stadion. Nějaké štěstí nebo energie mi tu přeje. Ukázalo se, že byla dobrá volba zůstat u atletiky ještě i po Riu. Stálo to za to.
Už hodinu po finále proběhl slavnostní ceremoniál, zpívala jste hymnu. Jak jste si ji vychutnala?
Tak na to vyhlašování jsem nebyla už vůbec psychicky připravena. To mě teda dostalo. Větší emoce na závodech jsem vážně nikdy nezažila. A to jsem těch úspěšných závodů zažila docela hodně.
Podle nových pravidel IAAF dostane vlastní medaili i váš trenér Rudolf Černý...
Mám jí tady. To je krásný. Ruda si jí zaslouží, protože měl podobný návrat jako já. My jsme se zase potkali v nových životech a všechno klaplo. Nějak nám to spolu funguje. Ta spolupráce funguje, evidentně jsem dobře připravená. Jsem i odpočatá, mám hodně energie. Na druhou stranu musím zmínit, že všechno o házení mě naučil Honza Železný. Musím poděkovat jemu, má na všem taky velký podíl. Myslím, že nějaký kousíček medaile by si taky zasloužil, ale třeba by mu jí tady vybojují kluci.
Vyhrála jste deset let po prvním titulu mistryně světa v Ósace a pět let po olympijském Londýně. I to vás hned napadlo?
To mi běželo hlavou celej den jako deska. S tím jsem se probudila a myslím, že tak jednou za pět minut mi to myslí proběhlo. Je to malinko zvláštní, jako kdyby se kruh uzavíral. Už ráno jsem koukla na mobil, že olympiáda tehdy začínala začátkem srpna. A teď mám první světové zlato od olympiády. Zajímavé: deset let, pět let.
Také Heike Drechslerová dokázala vyhrát mistrovství světa po deseti letech. Jinak zatím žádná další atletka.
Já si vůbec nepřipadám, že jsem tohle všechno zažila. Je to hrozně zvláštní. Snažím se svoji práci dělat dobře a nějak se mi to vyplácí. Nejmíň je to moje medaile. Je to totiž samozřejmě především medaile všech lidí, kteří jsou okolo mě. Protože člověk sám nedokáže nic. Asi se umím obklopit těmi dobrými lidmi a oni nějak cítí, že jdeme společně, že všichni táhneme za jeden provaz, a to má potom hroznou sílu. Pak člověk z takové malé zemičky sedí na tiskovce vedle dvou Číňanek a... ty jo... je to neuvěřitelný. Říkáte se: Dobrý, tak jsem kdysi stála na stupních se dvěma Němkama. Už tehdy jsem si připadala jako jedna malá česká holka proti oštěpařské velmoci. Ale teďka? Čína, to je ve světě úplně supervelmoc, že jo.
Tak tenhle úsměv je zase zlatý. "Něco neskutečnýho. A to jsem si myslela, že nejde přebít pocity z olympiády v Pekingu," říká Bára Špotáková https://t.co/x89eWiFLls
Hodem 67,07 jste zvítězila v Ósace, dnes to bylo 66,76. Samé šestky a sedmičky.
Jo, hrozně moc zajímavých věcí se v tom mém příběhu spojuje. Až si říkám, jak se to všechno může stát. Abych byla v takovéhle formě v tomhle věku. V pondělí jsem se po kvalifikaci opravdu cítila docela dost rozbitá. Je to horší a horší se ze závodu vzpamatovávat. Na to musí tři sta věcí klapnout dohromady. Musíte být v pohodě, musí všechno vycházet. Musíte tomu jít samozřejmě naproti, nic nepodcenit. Že se to dneska sešlo, je hrozně zajímavý. Minule na světovém šampionátu, v Pekingu 2015, jsem se naopak trápila, ten rok byl hodně nepříjemný (skončila devátá). Nerada na ten rok vzpomínám, ale hodně mě naučil.
A už v Riu 2016 jste se zase vrátila na stupně vítězů, vezla jste domů bronz.
Loni to už zase třeba mohla být moje sezona, kdybych si na jaře nezlomila nohu. Ale možná bych potom skončila, kdybych v Riu vyhrála. Je zajímavé, kudy ta cesta mé kariéry vede. Ani nechápu, jak mohu něco takového zažívat. Jak si to zasloužím? Čím to je?
ZLATÁ POUŤ. Od nejistoty k euforii v londýnském finále.
Čím? Co vás napadá, když takhle přemýšlíte?
Já nevím... (opět je jí do pláče) Úplně mě to dostává. Nevím, fakt... To je úplně brutální... A dneska je to nejvíc. Nevím. Chci taky, abych lidem udělala radost. Třeba tohle. Je to neuvěřitelné.
A bude to pokračovat? Neskončíte?
Já si zatím nedovedu představit svůj život bez atletiky. Takže sice se kruh uzavírá, ale možná že se ještě úplně neuzavřel. Na tohle se zatím fakt hned teď odpovědět nedá. Vždycky se těm odpovědím snažím vyhnout, protože sama nevím.
