Ostatně ani místním, z nichž mnozí v čele s báječnými dětmi si tu zahráli, neuškodí zajít si na film podruhé. Vědí už, že Po strništi bos má podobu skládanky útržků paměti, něžných, jímavých, zábavných i lehce strašidelných. A napodruhé se zpod jejich povrchu dá odvodit víc než jen nálada dětství.
Pravda je, že snímek nesleduje křivku střídající tůně s peřejemi. Plyne zvolna jako nenápadná říčka, z událostí válečného venkova si vyzobává drobné situace, jak je vnímá osmiletý školák, tedy budoucí scenárista Zdeněk Svěrák, přesazený k příbuzným z městského prostředí. Dospělí před ním veškeré temné spodní proudy tají, takže dávné křivdy a vztahové záhady musí postupně poodhalovat sám.
Poetika snímku se tedy pohybuje někde mezi Pány kluky a seriálem Bylo nás pět. Občas by divák rád obětoval zběžný bonmot, kdyby místo něj dostal vyhrocenější vypravěčský oblouk. Na leporelo se příjemně dívá, ale pokud se dlouho nese v jedné tónině, chybí mu silnější příběhová linka.
Na druhé straně je však snímek precizně natočený, malí hrdinové v něm vesměs přehrávají dospělé, nad obrazy se tají dech - dejte kameramanu Vladimíru Smutnému koně na sněhu, dokáže zázraky. A dětské hrdinské fantazie dýchají kouzlem dobrodružství jako z říše Stevena Spielberga.
Režisér Jan Svěrák nechal nahlédnout do zákulisí vzniku snímku:
