Haute couture je v módě synonymem luxusu. A možná proto je obchodníky a firmami často zneužíván. V původním slova smyslu měl označovat módní kousek, který je ručně ušit pro konkrétního zákazníka těmi nejzkušenějšími švadlenami z velice drahých látek. Samozřejmě se brzy našli tací, co se rozhodli dobré pověsti tohoto termínu využít, a začali jím označovat všechno co bylo dělané ručně.
Kořeny haute couture sahají až do 18. století k dvorní „návrhářce“ francouzské královny Marie Antoinetty, Rose Bertinové. Tato dáma, přezdívaná “ministryně módy“, jí kromě šatů navrhovala a vyráběla také nákladné klobouky.
Francouzská královna Marie Antoinetta milovala módu a nechvála si šít honosné róby. Byla jednou z průkopnic haute couture.
Šaty z poslední kolekce jaro léto 2017 módního domu Dior.
Ministryně vkusu
Právě Rose Bertinové může Paříž z velké zčásti vděčit za svůj dlouholetý status města módy. Bylo to totiž právě v této době, kdy do Paříže začaly jezdit bohaté dámy, aby si odtud dovezly nějaké nové kousky do svého šatníku.
Večerní šaty od Charlese Fredericka Worthe
První obchodní dům, který se specializoval na bohaté paničky a exkluzivní kolekce šatů, byl v Paříži otevřen v roce 1858. Založil ho anglický módní návrhář Charles Frederick Worth, který prý poprvé použil i slovní spojení „fashion designer“ do češtiny překládáno jako oděvní návrhář. Byl prvním návrhářem, který své sezónní kolekce předváděl klientkám a ony si následně vybíraly. Často si k němu chodily a nechávaly šít šaty z drahých látek na míru.
Přísná pravidla
O deset let později vzniká v Paříži speciální úřad, který má v kompetenci ochranu a správné využívání termínu haute couture. Jmenuje se Le Chambre Syndicale de la Haute Couture a stanovuje kritéria pro módní značky, které mohou legálně označení haute couture používat. Francouzské ministerstvo průmyslu má pod sebou komisi, která každoročně sestavuje jejich seznam.
Návrhář či módní značka, která chce své kreace označit nálepkou se slovy haute couture, musí vyrábět oblečení přímo na míru zákazníkovi. To znamená, že klient by si měl v průběhu šití minimálně jednou přijít rozdělané šaty vyzkoušet. Dále musí mít v Paříži ateliér minimálně s 15 zaměstnanci, kteří pracují na plný úvazek, dále minimálně 20 zaměstnanců, kteří mají na starost věci technického rázu. Dvakrát za rok navíc musí předvést originální sezónní kolekci minimálně 50 modelů na denní i večerní nošení.
Hrdí nositelé
Není tedy divu, že pouze omezený počet módních domů má tak movitou klientelu, že si může dovolit nákladný provoz svých ateliérů. Nechybí mezi nimi samozřejmě značky jako Dior, Chanel, Versace, Givenchy, Armani nebo třeba Valentino. I v rámci tohoto označení však existuje jistá hierarchie, v tomto případě se třemi stupni. Prvním jsou značky kategorie „oficiální“, tedy ty, které sídlí v Paříži (Chanel, Dior). Níže jsou značky „přizvané“, které nejsou francouzského původu (Armani, Valentino). Existuje také kategorie „hostující“, vyhrazená začínajícím talentům. Dalšími pak jsou „šperk“ a „doplňky“.
Ceny šplhající do oblak
Tato róba od značky Valentino je pošita bílými diamanty.
Cena šatů s označením haute couture se šplhá do astronomické výše. V přepočtu na naši měnu se jedná o částky mezi cca půl milionem až neuvěřitelnými třemi a půl miliony korun. Není divu, že si je mohou dovolit jen ti opravdu nejbohatší. Kromě dobrého jména platí za nákladné látky, komplikované ruční výšivky a mnohdy i drahé kameny, kterými jsou modely haute couture někdy pošity. V neposlední řadě také za stovky hodin práce, které si šití takových šatů vyžádá. Ovšem výsledek je pak většinou opravdu velkolepý.
