Jordi Masdevall, Carles Noguera a Naila Rami se často schází v coworkingovém prostoru SVĚT–HUB na Vinohradech, kde Naila pracuje. Mezi sebou se baví katalánsky, právě z tohoto koutu Španělska totiž pocházejí. Když se ale baví s českými přáteli, přepínají na češtinu. Naučit se česky přitom nebyla procházka růžovým sadem, shodují se.
Co vás po příjezdu do Čech nejvíc překvapilo?
Jordi: Když jsem zjistil, že voda je dražší než pivo. Myslel jsem si, že to je chyba. A nebyla.
Carles: Nepochopil jsem Velikonoce. Proč bijete ženy? To pro mě bylo překvapující (smích).
Naila: Prodej kaprů o Vánocích na ulici, to pro mě bylo šokující, když jsem viděla ty vaničky poprvé.
Mluvíte už plynně česky. Jak těžké to pro vás bylo?
Jordi: Dost. Je potřeba trpělivost, čas a zájem, jinak by to nešlo, hlavně ze začátku. Viděl jsem spoustu lidí, kteří se češtinu začali první den určit a druhý den toho měli plné zuby, odpadli.
Dodržujete tady v Praze nějaké katalánské tradice?
Naila: „Calçotada“ aneb gastronomické speciality podobné jarním cibulím. To je takový zvyk, kdy pěstujeme cibule podobné jarním cibulím, jsou ale tlustší a chutnají jinak. Dají se pěstovat jen několik měsíců v roce a když vyrostou, ugrilují se. Je k nim i speciální omáčka. Asi před třemi roky jsme si řekli, že tento zvyk chceme dodržovat i v Praze a začali jsme si cibule vozit z Katalánska.
Převzali jste naopak nějaké české zvyky?
Carles: Začali jsme se doma zouvat, to jsme nikdy předtím nedělali, ale je to fajn. Taky jsme začali večeřet v šest hodin večer. To je tak divné, jíst večeři tak brzy! U nás se normálně večeří okolo devíti, deseti hodin. Ale je to nezdravé.
Minulý týden jste Pražanům poprvé představili tradici „castells“, tedy lidské věže (víc o tom zde). V čem spočívá?
Carles: Je to katalánská tradice, která vznikla už někdy v 19. století. Lidé se staví jeden na druhého, a tak postaví věž. Nejvíc lidí je v základu, „pinyae“, tedy borové šišce, ve kterém jsou obyčejně statní muži. Na ně si stoupají další lidé podle jejich tělesné konstrukce. Postupem času to začalo zajímat víc a víc lidí, a jak se jich víc zapojovalo, věže začaly být čím dál tím vyšší. V jednu chvíli se zakotvila pravidla a tvary, které věže dnes mají. Koncem 19. století zažívaly zlatý věk. Stavějí se až devítipatrové věže. Je spousta souborů zvaných „colles castelleres“ v Katalánsku, které se tomuto koníčku věnují, trénují a soutěží proti sobě. Je to ale hlavně společenská, přátelská událost, která sbližuje lidi. Každé dva roky je pak oficiální soutěž v Tarragoně. Tam už je to na body.
Kdo věž řídí?
Naila: Lidé se řídí podle muziky a pokynů instruktora, který jim říká, jestli mají zpomalit, nebo naopak zrychlit, a podobně.
Kolik lidí je v jedné věži?
Carles: To záleží na velikosti konstrukce, je to ale něco mezi 80 a 400 lidmi. Sem do Prahy přijelo 180 lidí ze souboru z Barcelony, který je vůbec jedním z nejlepších.
Může se tedy zapojit skutečně každý?
Naila: Není to tak, že můžete jen tak přijít a začít stavět. Nejdřív na to musíte natrénovat správné postavení. Záleží také, kolik vám je, kolik vážíte. Podle toho se stanoví, ve které úrovni budete stát. Trénuje se třeba dvakrát týdně, někdy víc. Po měsících můžete poprvé na soutěž.
Carles: Zapojit se samozřejmě mohou nejen muži, ale i ženy a děti. Někdy zapojujeme také ty, co se do Katalánska přestěhovali z jiné země. Skvěle se tak integrují do společnosti.
Katalánská tradice „castells“, tedy lidské věže, poprvé v Praze (28.6.2017):
Zmínil jste, že se zapojují i děti. Ty mají nějakou speciální úlohu?
Naila: Ano, vždy, když je věž ukončena, vyšplhá nahoru dítě s přilbou a zamává divákům. Není to jen rozmar, je to gesto, které stavbu oficiálně ukončí. Přilba dřív nebyla povinností, ale teď už je nějakých asi deset let součástí bezpečnostních opatření, která zavedly ty soubory.
Jak to? Stalo se něco vážného?
Jordi: Samozřejmě, že lidé padají, ale zřídka kdy se stane něco vážného. Ti vespodu vždy ztlumí náraz.
Lidské věže tu nikdy nebyly. Proč zrovna teď?
Jordi: K příležitosti festivalu v Ostravě, který proběhl o víkendu. Požádali jsme je, aby se zastavili také v Praze, nikdy tu nic takového nebylo, chtěli jsme to Pražanům představit.
Naila: Navíc jsme členy česko-katalánského spolku, už před třemi roky jsme měli snahu tu tradici Čechům ukázat. Jenže to bylo logisticky dost složité. Teď se to podařilo.
Jaké jsou další katalánské tradice?
Jordi: Například o vánocích, tu dodržujeme i tady. Dva týdny předem dorazí domů kouzelné polínko. Polínko má malovaný obličej s očima, pusou, „barretinou“, tedy katalánskou čepicí, nohy a jednu deku na zakrytí těla. Jmenuje se Tió de Nadal, což je něco jako strýc Vánoc. Když dorazí domů, dítě ho musí nakrmit, dá mu pod deku jídlo, třeba jablko, mandarinky a podobně. Rodiče pak jídlo sní a nechají zbytky, které pak dítě najde a je spokojené, protože to znamená, že je Tió snědl. To se dělá každý den až do Vánoc. Protože toho strýc hodně snědl, 24. prosince se toho musí zase nějak zbavit, vyloučit to z těla (smích). Takže ten den děti zpívají Tióvi, že chtějí, aby jim dárky „vykadil“, protože byly hodné. Dárky rodiče předem schovali pod deku, když děti nekoukaly.
