Když Martina seděla v kuchyni paneláku na sídlišti Spáleniště, v jehož sousedství stával až do loňského roku klášter, všimla si zvláštních naříkavých zvuků, které otevřeným oknem pronikaly zvenku. Zpočátku jim nevěnovala pozornost. Jenže naříkání neustávalo.
Srdceryvný nářek
„Bylo to, jakoby někdo týral psa. Až mi tuhla krev v žilách a neuvěřitelně mi to drásalo nervy, když jsem to slyšela. Pořád jsem se musela do kuchyně vracet a poslouchat. Pak jsem šla vysypat koš s odpadem a venku to najednou znělo úplně zřetelně. Bylo to volání o pomoc,“ vzpomíná Martina, která na nic nečekala a do zarostlého areálu se vypravila.
„Jsou tam sice cedule zákaz vstupu, ale mně to prostě nedalo a šla jsem dovnitř. Byla tam spousta kopřiv, stavební sutě a nepořádku. Já to procházela, volala, mlaskala. Myslela jsem si, že hledám psa. Najedou přede mnou stála velká srnka. To bylo překvapení. Stály jsme a dívaly se na sebe. Spíš jen tak pro sebe jsem se jí zeptala, co tady dělá, ale jakmile jsem promluvila, byla pryč,“ vypráví Martina, která pokračovala v hledání a postupovala dál podle naříkavých zvuků.
Srnka ve sklepě
Najednou stála na kraji jakéhosi zčásti zasypaného sklepení. Když se podívala dolů, pochopila, kdo to volal o pomoc. Na dně, v přibližně dvoumetrové hloubce, se choulilo vyděšené srnče. Bylo schované v rohu pod betonovým překladem.
„Byla jsem z té srnečky úplně paf. Těma obrovskýma očima lesklýma jako korále se na mě dívala nahoru, jako by prosila, pomozte mi. A já přemýšlela, co budu dělat. Jako první mne napadlo, že prostě slezu dolů. Jenže když jsem se na to sklepení pořádně podívala, bylo jasné, že i kdybych se dolů dostala, tak nahoru už ne,“ vysvětluje.
Martinu po chvíli napadlo pořádat o pomoc hasiče. „Popsala jsem jim, kde jsem, co jsem tady našla a v jakém stavu srnečka je. Naštěstí byla nezraněná, jen měla odřené klouby a nos, jak se snažila z pasti vyskočit. Za chvíli tu byli. Měli s sebou i vaky, kdyby se srnečka mezitím nějak poranila, a už lezli po žebříku dolů. Jsou to kluci šikovní, opatrně ji odchytili a vynesli z vězení ven,“ říká Martina, kterou prý nejvíc zraňovalo, jak zoufale srnečka křičela.
Zachráněnému mláděti ještě stačila popřát, aby našlo mámu a příště dávalo pozor na cestu. „Když jsem pak viděla, jak hopsá pryč, měla jsem z toho úplně blažený pocit. Jenže když si představím, jaký osud by ji čekal, kdybych to volání hodila za hlavu, běhá mi mráz po zádech. Proto bych chtěla apelovat na všechny, aby pozorně naslouchali, dívali se kolem sebe a nebyli lhostejní. On by tam totiž místo srnečky mohl být příště třeba člověk,“ dodává Martina Matúšová.
