Zborov najdete téměř u hranic s Polskem. Stačí dojet do Bardejova a pak se vydat dál na sever. Žije tu něco přes tři tisíce obyvatel. (O vesnici jsme už psali v souvislosti s potyčkou místních Romů s policií, článek najdete zde.)
Na první pohled obec klame. Když si člověk dá tu práci a vyleze na nejbližší kopec, není takřka poznat, že se ocitl na místě, kde se zastavuje čas. Hrad Zborov je turisticky hojně navštěvovaný a to hlavně kvůli jeho okolí. Je skutečně malebné.
O dvě stě metrů níž se člověk dostává do jiného světa. Je tu romská osada, rozdělená na tři části. V jedné žijí lidé v bytovkách, ve druhé v lepších malých domech a v té poslední žijí v chatrčích, které připomínají obrázky z poválečného Slovenska, které se dají najít na internetu. Hliněné příbytky, vyspravované plechem, bez vody, s elektřinou nataženou od sousedů.
Přísný život za komunismu
„Dobrý ďeň“, zkouším to hned po ránu slovensky na prvního Roma, kterého potkávám. Dělá cosi v přístavku, který považuji za sklad dřeva. Mylně, jak se nakonec dozvídám.
Odpověď ale nejdřív nedostávám a tak přecházím k romštině. „Lačho džives,“ zdravím. A Anton Šivak, muž z dřevěného přístěnku, mi po chvíli začíná vyprávět, že se vyučil obuvníkem, práci dělal téměř celý život, ale teď, když dosáhl šedesátky, už o práci dlouho nezavadil.
„Žiju tady od narození a krom těch bytovek, co tu před deseti lety postavili, se tu nic nezměnilo. Jen to, že jsme žili v chatrčích. Za komunistů jsem měl práce dost, od doby co je tu demokracie, tak mi nikdo práci nedá,“ vzpomíná Šivak na dobu, kdy v osadě bylo podle něho všeho dost. „Ale byl to přísný život. Když někdo ukradl jablka, hned šel do basy,“ dodává.
Mimochodem, to, co jsem považoval za sklad dřeva, je ve skutečnosti Šivakova větší šatní skřín. V bytovce, kde žije s dcerou, která studuje střední školu, totiž místo na oblečení nezbývá. Všechno má tak v přístavku postaveném ze všeho, co bylo po ruce. A všechno zamknuté na zámek s řetězem.
Chudí vedle bohatších
Jdu dál a míjím postavené barevné domky se zahrádkami. Mířím do spodní části osady, kde žijí ti nejchudší. Po cestě z kopce vidím, jak si asi čtrnáctiletý chlapec pere kalhoty v potoce, ve kterém se válí odpadky. Ptám se ho romsky, co to dělá, ale jakmile vidí fotoaparát, okamžitě mizí. Z chatrčí vyskakují mladé dívky, berou nejmenší, vesměs nahaté děti v dohledu a schovávají se kamkoliv, kam fotoaparát nedosáhne. Lidé tu mají z novinářů strach. Během třiceti vteřin je vyklizeno a cosi, co má být patrně ulice, je prázdné.
Z davu mladých Romek a starších dětí, které se naopak okamžitě seběhly, jakmile viděly foťák a chtěly, abych je fotil, slyším překvapivě češtinu. A slyším, jak mě někdo volá jménem. Tady, osm set kilometrů od Prahy, potkávám známé, které znám z Chodova u Karlových Varů. Jsou tu na návštěvě a otevírají mi dveře k místním. Ti jakmile pochopí, že rozumím romsky, začnou se mnou mluvit.
Hákový kříž namalovaný na stěně jednoho z domů ve východoslovenské romské osadě Zborov.
Osada žije policejním zásahem z dubna tohoto roku. Policisté tam zasahovali při šarvátce mezi samotnými Romy a u toho údajně zbili několik dalších přihlížejících obyvatel. Všude kam přijdu, mluví se jen o tom (čtěte zde).
Já chci ale mluvit i o něčem jiném, hlavně o tom, jak se v osadě žije. Rozdíl v poměrech jednotlivých rodin je tu totiž vidět na první pohled. Deset metrů od sebe tu žije rodina relativně slušně, s autem před domem, a vedle rodina, která bydlí v chatrči se střechou vyspravenou vším, co bylo po ruce.
Na jednom z kusů plechu, který tvoří stěnu domku, je modrou barvou nastříkaný hákový kříž. Co znamená, místní omladina neví. Vysvětlujeme s místním aktivistou, co znak znamenal pro místní Romy, a dodáváme, kolik jich odsud jelo do sběrných a poté do koncentračních táborů.
Za prací do Česka
Snažím se zjistit, jak se vlastně stane, že někdo žije v lepším a někdo v horším, a i odpověď mě překvapuje. Ti „bohatší“ jezdí pracovat do Čech, chudší práci nemají. A to je situace, která se jen tak nezmění. Málokdo tady totiž má vzdělání.
Místní Romové dělají jen pomocné práce a v okolí osady prostě práci neseženou. Jsou tak závislí na státu a na dávkách sociální podpory. Proto také jezdí pracovat do Čech, kde je najímají jako pomocnou sílu. Proto tu je také málo mladých mužů. Jsou na ubytovnách v Česku a živí rodiny, které nechali tady.
Jakmile přijdou děti ze škol, je jich osada plná.
Slovenštinu tu člověk vlastně neslyší. I neromští obyvatelé tu relativně slušně hovoří romsky. A vypráví o tom, co je vlastně v osadě za potíže. Proti jiným osadám tu totiž mají třeba vodovod. Na poměry osad luxus. Ale co chybí, jsou třeba popelnice. Těch několik, které stojí na začátku osady, vyváží místní popeláři jednou za dva týdny.
Už chápu, proč jsou všude po zemi odpadky. Marně se ale ptám místních, proč nezorganizují úklid a nenutí místní zastupitele, aby věc řešili. O tom, že je potřeba s vedením obce mluvit, tu má málokdo povědomí. Život se tu žije ze dne na den.
Zeptat jsem se na to chtěl i místního starosty. Sejít se ale odmítl. „Všechno jsem už řekl do slovenských novin. Zeptejte se tam,“ reagoval na prosbu.
Chci být zedníkem. Anebo policistou...
V samotné osadě žije 1 300 lidí, velká část z nich jsou děti. Jakmile přijdou ze škol, je jich osada plná. Chodím mezi ně a ptám se, čím by chtěly být, až budou velké. Převažuje zedník. Ale některé potichu říkají, že by chtěly být i spisovatelem nebo policistou. Jaké mají šance se skutečně stát tím, čím chtějí, si však sám netroufám odhadnout.
Realita vypadá tak, že sotva pětileté dívky čistí pleny na kamenech, pomocí kartáčku na zuby. Nikomu to tu nepřijde divné. Starší děti se starají o mladší a mladší pomáhají s domácími pracemi. Improvizovaná pračka na kameni tak zaměstná dětí hned několik. Pro člověka znajícího automatickou pračku věc takřka nepředstavitelná.
Až do večera tu místním vyprávím o potřebě vzdělání pro děti, vysvětluji jim, jaké mají možnosti třeba proniknout do místního zastupitelstva. Až na jednu výjimku v podobě asi třicetileté Moniky tu ale nikdo nevěří, že by se cokoliv mohlo změnit. Všude tu vládne beznaděj a hlavně zvyk. Přitom tu možná roste další Peter Pollák. Slovenský politik, který stejně jako místní děti vyrůstal v osadě, ale vystudoval dvě vysoké školy a dostal se až do parlamentu.
Dubnový policejní zásah v osadě Zborov:
