Před dvěma týdny zaplnilo mohelnické lomy dvanáct tisíc lidí na truck trialu, teď jich tu je jen pár desítek, povětšinou rodinných příslušníků. „Přitom ta malá auta zvládají úplně to stejné co velké tatrovky a s menším rozvorem jsou vratší. Tvrdím, že kluci, co s nimi jezdí, musí zvládnout náročnější práci. Jenže lidi spíš láká vidět osmikolovou tatru, jak dýmí a šplhá do kopce,“ vítá mě pan Janků.
Stojíme u sekce číslo čtyři, kterou se mezi dřevěnými kolíky proplétají malé obratné vozy Suzuki Samurai závodící ve třídě O1.
Drápou se do svahu tak prudkého, že byste ho po čtyřech měli problém vylézt. Každou chvíli čekám kotrmelec. To se přece nedá vyjet, divím se v duchu, ale navenek na sobě nedávám nic znát. Jenže nejspíš bych se jako herec neuživil.
„Vy pojedete raději tady vedle, je to jednodušší sekce,“ čte mi myšlenky Oldřich Janků a hned dává instrukce mému šoférovi Filipu Konyarikovi: „Ne, abys to hodil přes boudu.“
„Ale vždyť já jsem to ještě nehodil přes boudu. Dneska...,“ brání se mladík s úsměvem. Tenhle humor je má krevní skupina. Tedy pokud to byl vtip?!? Usedáme do oranžové suzuki, motor zarachotí a Filip Konyarik nevyrazí na klidnější sekci číslo pět, ale hned si to namíří na čtyřku. „Změnil jsem to,“ zubí se.
Filipovi je osmadvacet let a je z Javorníku, stejně jako autoklub Agenas Team, který celý seriál před deseti lety vymyslel a pořádá. Auto si se spolujezdcem Nikolou Zelenkou vyráběli sami rok a půl. „Stálo volné ve statku a mohli jsme si ho vzít.
Všechno jsme na něm vymýšleli, žádný návod na to není, jen uzávěrky kol jsou koupené a poslané z Ameriky,“ líčí vyučený automechanik. A že jim auto funguje, dokládá i průběžné vedoucí pořadí.
Mezitím míříme do ďolíku po svahu tak prudkém, že se musím zapírat nohama a ruka křečovitě svírá držadlo. „To se přece nedá,“ běží mi opět hlavou a rozhodně ne naposledy. Ale dá, Filip co chvíli ťukne do uzávěrky přední nebo zadní nápravy a vzápětí se náš oranžový samuraj škrábe do protějšího svahu. Mám pocit, že je to za hranou gravitace a že se přední kola už už chtějí zvednout.
To už ale couváme zpět a teď zase jedeme šikmo naklonění na mou stranu. „To se přece...,“ instinktivně si hlídám, abych měl ruce v kabině pro případ převrácení, ale Filip zjevně ví, co dělá. „Strach nemám. Když už jsem šel přes střechu zpátky na kola, začal jsem se strašně smát. Nepamatuji se, že by se někomu něco stalo. Jen kolega šel do vody a hltnul si. Ale nic mu nebylo, jen trochu zle z toho bláta,“ líčí.
Nemusím mít všechno, tuhle ochutnávku si rád odepřu, navíc už jsme v cíli. Nohy mám při vystupování trochu vratké a tělo vyblázněné adrenalinem.
„Je to hlavně hobby a na prvním místě je zábava. Před pár lety měli offroadáři vizitku, jakou dnes mají čtyřkolkáři, tedy těch, kteří jezdí po loukách a lesích. Pro nás je cíl tyto lidi přitáhnout na závody do lokalit k tomu určených, kde si mohou jízdu v terénu vyzkoušet,“ vysvětluje Janků a přidává příklad.
„Syn s kamarády každý víkend lítali po lese, pořád někde jezdili. Dnes toho má za víkend tolik, že auto nechce od závodu do závodu vidět.“
V tom se ozvou dvě plechové rány ze sekce umístěné za kopečkem v protějším svahu. „To šlo pěkně přes boudu. Dvakrát,“ zamlaská znalecky jeden ze závodníků. Ukáže se, že to byla upravená multikára mladšího z rodu Janků závodícího ve třídě O3. „Bok, střecha, bok. To byly ty rány. Jinak jsou v pořádku,“ hlásí po chvíli přímý účastník.
Ostatní vyzvídají podrobnosti a rozebírají možné příčiny. Přátelské společenství lidí, které spojuje láska k terénním automobilům, a tak si vytvořili vlastní závody pro svou potěchu a ve vlastní režii. Posádky dávají peníze do aut a pořadatelé do organizování závodů. „Největším sponzorem jsou ale naše manželky, jejich pochopení a trpělivost,“ směje se při loučení Oldřich Janků.
