Jicchak Jifat do bojů Šestidenní války zasáhl coby člen výsadkové jednotky. Stal se jedním z ústředních hrdinů slavné fotografie Davida Rubingera, která zachytila trojici izraelských vojáků oslavujících dobytí Zdi nářků.
Před padesáti lety, těsně před vypuknutím bojů, mu bylo 23 let. Vyučoval na jedné ze škol v Tel Avivu. „Tehdy jsem měl hodnost desátníka. Když egyptský prezident Gámal Násir zavelel k blokádě Tiranské úžiny, začali Izraelce povolávat do zbraně,“ zavzpomínal Jifat pro server The Guardian.
Vyslanci armády si pro něj přišli 23. května. „Do uší mě praštil zvonek. Otevřel jsem dveře a spatřil jsem chlapce a dívku ve vojenských uniformách. V ruce měli moje povolávací rozkazy. Během pár minut jsem měl sbaleno,“ vypráví.
Konflikt, který do historie vešel jako Šestidenní válka, naplno propukl 5. června 1967. „První den války jsem byl se svou jednotkou v kibucu nedaleko letecké základny Tel Nof. Čekali jsme na rozkazy k seskoku na město Aríš na Sinaji,“ popisuje. K jednotce se však donesla zpráva, že Jordánci začali bombardovat Jeruzalém. K vojákům se donesly zvěsti o obětech. Jifatovu jednotku tak velení převelelo do Jeruzaléma.
Vojáci z ikonické fotografie se po padesáti letech opět sešli. Uprostřed Jicchak Jifat.
Vojáky čekala dlouhá cesta autobusem. Do města se dostali o půlnoci. Jifat si dodnes vzpomíná, jakého přivítání se jim dostalo. „Ženy a dívky nás hostily kávou a koláči. Až mě z toho začal bolet zub. Manžel jedné z žen byl naštěstí zubař. Místo mi umrtvil a bolest přešla. Pak jsme začali postupovat směrem k Muničnímu vrchu (Givat HaTachmošet, jedno z klíčových míst ovládaných jordánskými vojáky, pozn. red.),“ vzpomíná Jifat.
Z dálky slyšeli zvuky jordánského bombardování. Válka vstupovala do druhého dne. „Když jsme se dostali k Muničnímu vrchu, zaujali jsme pozice. Kolem základny byl natažený ostnatý drát. Jeden z našich kluků ho odpálil. Dostali jsme se dovnitř. Zákopy byly hodně přímé. Byli jsme pod těžkou palbou. Jeden můj kamarád dostal zásah bazukou a zemřel. Pokračovali jsme kupředu, až došlo na souboj jeden na jednoho. Jordánci bojovali statečně,“ popisuje střet s jordánskými vojáky.
V jednu chvíli mu došly náboje. Když přebíjel, kousek od sebe spatřil jordánského vojáka, jak na něj míří. „Skočil jsem na něj a praštil ho svou zbraní, kopl jsem ho taky mezi nohy. Pak jsem ho zastřelil. O pár hodin později byla bitva u konce. Vrch jsme dobyli,“ vypráví. V tu dobu netušil, že prošel jednou z nejtěžších pozemních bitev celého konfliktu.
Vojáci poté směřovali na jeruzalémský vrch Skopus. Kolem poledne vstoupili bez odporu Lví branou do Starého Města. Při přestřelce pod vrcholem přišli o jednoho z velitelů. Při postupu k Chrámové hoře se museli vypořádat s ostřelovači. Dále směřovali ke Zdi nářků. „Byl to pro mě druhý den bojů. Cítil jsem příval emocí, když jsem se mohl dotknout kamenů ve zdi,“ popisuje. Později odpoledne zde s kamarády z jednotky pózoval pro slavnou fotografii.
K vojákům se postupem hodin dostala informace o syrském ostřelování na severu země u Golanských výšin. Jednotka se měla přesunout. Válečné snažení však po šesti dnech přerušila mírová dohoda. Jifat s odstupem času tvrdí, že válka, během které Izrael obsadil východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu, Gazu či Golanské výšiny příliš dobrého nepřinesla. „Uvědomili jsme si, že jsme si podmanili jiné lidi. Teď to vypadá, že skutečného míru už nikdy nedosáhneme,“ myslí si.
Z nákupu do jordánské armády
Na druhé straně barikády během Šestidenní války bojoval Azzam Abú Saud. Válka ho zastihla coby mladého studenta, který si užíval volna. „Bylo mi tehdy devatenáct, žil jsem s rodiči ve východním Jeruzalému v Bejt Chanina. V den, kdy začala válka, jsem se vrátil z univerzity v Káhiře. Táta mi dal trochu peněz, ať zajdu koupit zeleninu a nějaké další věci,“ popisuje.
První zmínky o zahájení války se k němu donesly z rádia v autobusu cestou do Jeruzaléma. „Pár kluků napadlo, že bychom se mohli přidat do armády. Rozhodli jsme se dojet k Jaffské bráně ve Starém Městě. Ve věznici naproti Davidově věži si jordánská armáda zřídila základnu,“ vzpomíná Saud.
Spolu s několika dalšími mladíky je vojáci odvezli do Ras al-Amudu, tehdejší vesnici za hranicemi města (nyní je součástí Jeruzaléma). Tam je naložili na náklaďáky a odvezli do výcvikového střediska v Jerichu. „Dorazili jsme tam asi v jedenáct. Dali nám nějaké armádní oblečení. Okolo druhé tábor začalo bombardovat izraelské letectvo,“ vypráví.
V troskách nejprve skončily latríny a kuchyň, posléze sklady zbraní. Na tábor padaly bomby až do rozbřesku následujícího dne. „Schovávali jsme se v malých jeskyních. Ve středu ráno přišly rozkazy, abychom se přesunuli na východ Jordánska. Poslali pro nás dva autobusy. Všichni se však do nich nevešli, tak jsem se rozhodl zůstat. Čekal jsem, až se pro mě vrátí. Autobusy však zasáhlo bombardování a nikdy se nevrátily,“ popisuje.
Spolu s několika dalšími vojáky se pěšky vydali směrem k mostu přes řeku Jordán. „Viděli jsme spoustu vojenské techniky. Mrtvé vojáky, jak bezvládně visí z aut,“ vzpomíná na následky izraelského bombardování. K mostu se dostali až o půlnoci, hladoví a žízniví.
Nákladní automobil je odsud převezl do Ammánu a posléze do města Zarká na hlavní základnu jordánské armády. „Zeptali jsme se tam vojáků, co máme dělat, ale nikdo nevěděl. Rozhodli jsme se proto stopovat. Já odjel za příbuznými. Spálil jsem uniformu a převlékl se do civilu,“ popisuje.
Zbytek jeho rodiny konflikt přečkal v Bejt Chanina. Izraelské úřady později nařídily demolici zdejších domů. „Když se o tom dozvěděl můj táta, šel za starostou. To bylo někdy na počátku roku 1968. Starosta mu řekl, že se omlouvá,“ vzpomíná Saud.
Budoucnost regionu po padesáti letech od války nevidí optimisticky. „Myslím si ale, že okupace dříve nebo později skončí. Za padesát nebo sto let,“ říká.
Šestidenní válkaV 19. roce své existence, v roce 1967, měl Izrael za sebou již dvě války s okolními arabskými státy. Zatímco hospodářství bylo v docela uspokojivém stavu, zahraničněpolitická situace židovského státu, jenž byl obklopen nepřátelskými arabskými státy, které nepokrytě usilovaly o „zahnání Židů do moře“, byla vyhrocená. Po hrozbách z arabských států vypukla před 50 lety, 5. června 1967, třetí arabsko-izraelská válka (tzv. šestidenní). Konflikt rozpoutal egyptský prezident Gamál Abdan Násir. 15. května 1967 požádal o stažení vojáků OSN ze zón mezi Egyptem a Izraelem, v čemž mu bylo vyhověno, a o šest dní později zablokoval Tíránský průliv a tím i izraelský přístav Ejlat v Rudém moři. Poté se armády Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku shromáždily na hranicích Izraele a arabští vůdci se předháněli v plamenných výzvách. Izrael reagoval útokem 5. června v 7:45 ráno. Izraelské letectvo zničilo ještě ten den na zemi asi 400 egyptských, jordánských, syrských a iráckých letadel za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo. Následné tažení na egyptské frontě skončilo 9. června dosažením Suezského průplavu, na jihu byl už 7. června otevřen Tíránský průliv, 8. června byl dobyt celý Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a boje byly ukončeny 10. června obsazením syrských Golanských výšin. Během šesti dnů Izrael obsadil celé jordánské území západně od řeky Jordán a východní Jeruzalém, egyptský Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy a syrské Golanské výšiny. Válka dramaticky změnila demografické údaje v Izraeli. Před rokem 1967 žilo v zemi 2,5 milionu Židů a na 400 000 arabských obyvatel. Nyní v Izraeli a na Západním břehu Jordánu žije 7,3 milionu Židů a asi o 4,4 milionu Palestinců. Po válce bylo z domovů vyhnáno asi 300 000 Palestinců. Zdroj: ČTK |
