Ačkoli není tak upocená jako obě její předchůdkyně, zůstává i Wonder Woman komiksovou postavou se vším všudy, počínaje vnější podobou mrštné modelky a konče účelovým výkladem antických mýtů včetně (ne)smrtelnosti řeckých bohů, jak se právě hodí.
Ještě svévolněji však film zachází s časem. Z moderní Paříže s drobným odkazem ke kolegovi Batmanovi se hrdinka přenese zpět do svého dětství na rajském ostrově Amazonek, k výchovným poučkám, bojovému tréninku a tajemství původu.
Bitevní defilé dlouhonohých gymnastek bohužel odhaluje z jejich těl v rozporu s bájemi méně, herecky působí dámy stejně uměle jako dekorace, setkání hrdinky se sestřeleným pilotem opisuje Malou mořskou vílu a jeho vysvětlivka právě zuřící první světové války „já jsem hodný, oni zlí“ jen završí dojem herecky i dialogicky toporného loutkového divadla, nejdelšího prologu v dějinách kinematografie.
Až po hodině, po přesunu dvojice do Londýna, jehož dobovou náladu pěkně vybarvili trikaři v pražské firmě UPP, dostane příběh švih, a dokonce stopu humoru, třebaže přerod divoženky v dámu připomíná Pygmalion a zmatky pohádkové bytosti v realitě by tu mohla od hodiny vyučovat Arabela.
Stylizace skutečného válečného konfliktu je však působivá a nábor podpůrného týmu zábavný díky britským hercům. Vedle nich ústřední pár bledne, Chris Pine je prostě hollywoodský fešák bez přívlastků a izraelská kráska Gal Gadotová nehraje postavu, nýbrž mladší dvojnici Angeliny Jolie (která mimochodem roli Wonder Woman před lety odmítla).
Zvláštní věc: místy režisérka Patty Jenkinsová docílí melancholické romantiky pod palbou málem jako v Casablance. Ale než si člověk stačí poznamenat body navíc, už je zase škrtá, protože kouzlo okamžiku zničí obvyklá digitální kletba v čele s finálním soubojem blesků jako v každé druhé fantasy, i s věčným zpomalováním či zastavováním pohybů svalnaté gazely.
Kdyby z konečných 140 minut vystřihla první a poslední čtvrthodinku, mohla přitom Wonder Woman komiksům ukázat, jak vypadá film.