Na polském pobřeží je stovka českých vojáků už týden. Den „D“, kdy měli po pečlivých přípravách čeští protiletadlovci pálit ostrými na letící cíle, měl přijít ve čtvrtek. Kvůli špatnému počasí a několikametrovým vlnám se však polskému námořnictvu nepodařilo uzavřít na moři bezpečnostní zónu a střelby tak musely být o den odsunuty.
„Pro mnohé je to vrchol profesní kariéry, je to nejvíc, co můžeme dosáhnout,“ řekl Radim Janák, velitel palebné baterie „Bravo“.
2K12 KUBV kódovém označení NATO SA-6 Gainful je pozemní samohybný protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu určený především k ničení letadel, vrtulníků a řízených střel s plochou dráhou letu v malých a středních výškách - od 25 až do 10 000 metrů. Účinný dostřel je až 23 km. Vývoj začal už v padesátých letech minulého století, v roce 1967 byl systém zaveden do výzbroje sovětské armády a později do ostatních armád východního bloku. Bojové komponenty komplexu jsou instalovány na vysoce mobilních pásových podvozcích s pancéřovou ochranou a s vlastními zdroji elektrické energie. |
Ostré střelby na Baltu jsou každé dva až tři roky pro raketovou jednotku tou nejdůležitější událostí. Na pobřežní polygon Ustka v Polsku jezdí už roky. Nikde v České republice totiž ostré střelby z raketových komplexů 2K12 KUB uskutečnit nelze.
„V České republice nemáme prostory, které by měly bezpečné zóny pro odpal a následně destrukci vypálených raket. Proto musíme vyhledávat vojenské prostory v zahraničí,“ konstatoval velitel vzdušných sil Jaromír Šebesta.
A v Polsku podle něj už čeští vojáci dokonale znají prostředí i tamější podmínky. Střelnice pro raketové střelby pak mají také například v Rumunsku nebo v Norsku za polárním kruhem. Tamější raketový polygon nabízí oblast 180 krát 180 kilometrů moře. Bojové střelby by tam ale byly neporovnatelně dražší. Především doprava.
Blížící se letoun simuluje střela
Na střelby se jednotka připravovala týdny. Naposledy krátce před odjezdem do Polska na letecké základně v Čáslavi, kde se zdokonalovala v zachytávání a fiktivním sestřelování nepřátelských vzdušných cílů.
Při bojových střelbách v Polsku budou vojáci střelami cílit na upravené letecké rakety SRCP-WR. Ty imitují skutečný vzdušný cíl s radiolokačními charakteristikami odpovídajícími stíhacímu letounu. Takovýto cvičný terč o průměru zhruba 20 centimetrů a délce 2,5 metru doletí až na vzdálenost 20 kilometrů. Letí přitom po předem naprogramované dráze do cvičné zóny, kam jej přinese stíhací letoun Su-22 polského letectva
Klíčový během ostrých střeleb bude okamžik, kdy operátor bude muset zaznamenat odpálení cíle z letounového nosiče a přejít na jeho sledování.
Fotografie    |
Zvládnout to musí během několika sekund. Letoun poté provede takzvaný odval do bezpečné oblasti a vrátí se na leteckou základnu. Samotnou střelbu zahájí vojáci z bezpečnostních důvodů až v okamžiku, kdy letoun opustí vymezený prostor.
K dispozici měli šest takových cílů ke zničení. Na každý vypálili najednou dvě rakety 3M9M3E, kterých na cvičení vzali rovný tucet. Rakety dopravily na polygon nákladními vozidly po silnici už dříve.
Polští experti na ně pro střelby namontovali zařízení, které zaručují, že po 15 kilometrech letu se samy zničí, aby nevylétly z uzavřené oblasti. Zároveň jsou rakety nastaveny tak, aby nemohly být odpáleny do té doby, dokud nejsou přesně zaměřené na cíl a koordináty nesměřují mimo vymezenou oblast.
Při posledních střelbách v roce 2014 byli strakoničtí rakeťáci stoprocentně úspěšní. Podle velitele baterie Janáka je nejdůležitější přijet na pozice a rozvinout komplex včas - do dvanácti minut. Pak přichází na řadu zapnutí řídícího a vyhledávacího radiolokátoru. „Jakmile radar najde cíl, musíme ho zachytit. Když naváděcí lokátor už přímo míří na cíl, pak vybereme odpalovací zařízení a po povelu velitele čety, se raketa odpálí,“ popsal postup.
Obrana chystá nákup nových systémů
Při zážehu rakety to podle jeho slov s osádkou odpalovacího vozidla škubne. Záře, oblak kouře. „Sedím od nich 250 metrů daleko v radiolokátoru, takže jen slyším, jak raketa startuje, ale i tak je to docela kravál,“ dodal Janák.
Konkrétní raketový komplex 2K12 KUB, odpalovací vozidla a další vybavení, se kterým vojáci u Baltu cvičí, dostala získala československá armáda v roce 1985. Na každé z odpalovacích vozidel si vojáci lepí malé nálepky raket. Označují, že z právě tohoto zařízení, už byly skutečně vypáleny rakety. Některá vozidla mají jen dvě, jiná mnohem více.
„Jedinou modernizací byl přechod z analogového ovládání na digitální. Samozřejmě vojáci jsou vycvičeni tak, že z něj dovedou vydolovat maximum, ale tento systém už je za zenitem,“ uvedl náměstek ministra obrany Daniel Koštoval.
Ministerstvo obrany se už proto poohlíží po moderních systémem, které by KUB nahradily. Životnost komplexu i raket, kterých má armáda ve skladech ještě přesně 351 a zřejmě je nikdy nestihne vystřílet, totiž v roce 2021 vyprší.
„Pracujeme na tom, aby už v příštím roce byl podepsán kontrakt. Abychom měli tak dva až tři roky čas na dodávky nejen samotného nového systému, ale také munice,“ nastínil Koštoval.
Podle velitele vzdušných sil je protivzdušná obrana strategicky důležitou součástí při ochraně objektů důležitých pro obranu států. Například letišť. „Cíl jsme schopni zničit na vzdálenost 20 až 25 kilometrů, záleží samozřejmě na podmínkách,“ dodal Janák.
Záběry ze cvičení BALT 2014:
6. května 2017 |
