Samozřejmě tuzemský divák musí udělat několik velkorysých gest. Zaprvé oželet věrné lokace, protože na rozdíl od Anthropoidu se Smrtihlav netočil u nás. Na druhou stranu Praha už hrála filmovou Budapešť tolikrát, že si to jednou mohou prohodit. Zahraniční publikum to nerozliší stejně jako horské štíty.
Zadruhé je třeba přijmout několikerou licenci. Například ukázku, co všechno stihl Heydrich na smrtelné posteli ještě před svým posledním výdechem, nebo scénu, kde zahraniční herci coby naši vojáci ve Skotsku zpívají národní hymnu tak čistou češtinou, jako by nahrávku dodala Česká filharmonie.
Zatřetí je nutno akceptovat pojetí Liny Heydrichové coby novodobé lady Macbeth, našeptávačky a manipulátorky kariéry vlastního manžela, který jí však postupně přeroste přes hlavu a vykáže ji do kuchyně. Naštěstí film ušetří diváky osobnějších detailů z jejich soukromí.
Ovšem právě fakt, že Smrtihlav sleduje obě strany barikády, dovolí vyprávění lépe rytmizovat. Pojímá události sice hodně zeširoka od Tří králů až po Lidice, ale přehledně i pro nezasvěcené. Až na výjimky se vyhýbá romantickému nátěru a hrdinským heslům; vůbec se tu překvapivě, úlevně málo mluví.
Režisér Cédric Jimenez také šetří krvavými výjevy mučení; oč vzácnější jsou, o to silněji působí. A na rozdíl od Anthropoidu nedává najevo, že ho zajímá hlavně „akční thriller“ čili dobývání kostela s ukrytými výsadkáři. Přitom finále neošidí, s westernovým tichem před palbou pracuje obstojně.
Klíčová otázka ovšem zní: poví Smrtihlav tuzemskému divákovi, co dosud nevěděl? Jistěže ne. Přiřadil se k filmům, které šíří čest českého odboje ve světě, ostatně jako už jeho knižní předloha od Laurenta Bineta, ale rozhodně není zdrojem ani objevných faktů, ani uměleckého průlomu.
