„Je úžasné, že dům z našeho obrazu není utopie a sen, že opravdu existuje,“ hlesli dojatě u vily Erna Fongurbová a vnuci Rüdiger a Bodo Spahnovi, když uspěli.
A vzápětí obraz, který roku 1928 u slavného malíře Josefa Reinera objednali majiteli továrny k narozeninám jeho dělníci, předali jako dar ústeckému muzeu.
Alfred Spahn zahájil strmý vzestup na společenském žebříčku v roce 1903, kdy si ho vybrali magdeburští podnikatelé, bratři Commischaurovi, jako obchodního zástupce svého strojírenského podniku v Ústí.
Firma koupila starý mlýn v Neštěmicích a přebudovala ho na moderní továrnu, která vyráběla například šnekové a pásové dopravníky či různé speciální vozíky. Spahn ji řídil.
Podnik vzkvétal, výrobky získávaly medaile na veletrzích a z ředitele Spahna se stal nejdříve tichý společník a pak roku 1911 jediný vlastník.
„Dědeček byl vynikající konstruktér a autor řady patentů. Ty prodal a díky tomu mohl firmu koupit,“ přiblížil někdejší Spahnův vzestup jeho vnuk Rüdiger Spahn.
Krize dohnala průmyslníka k sebevraždě
Jeho děda také díky svým úspěchům v roce 1912 vybudoval pro rodinu jednu z nejvýraznějších modernistických vil té doby v Ústí. Má tři podlaží a schody z terasy vedly přímo do továrny pod vilou.
Záhy však dobré časy skončily. Ve 30. letech přišla světová krize, Spahn propustil všech 300 zaměstnanců a roku 1933 úplně zastavil výrobu.
„Neunesl tíživou situaci a během léčení v sanatoriu Bílý jelen u Drážďan se zastřelil,“ odkryl pak před časem podnikatelův smutný konec historik ústeckého muzea Martin Krsek.
Spahnovi potomci na jeho článek narazili a toto zjištění pro ně bylo obrovským překvapením.
„Opravdu. Přivezli jsme dědečkův úmrtní list a stojí tu, že zemřel náhle po krátké nemoci. A už vůbec zde není napsané, kde zemřel,“ ukazovali potomci Krskovi doklad ukrytý mezi přivezenými rodinnými fotoalby.
Olejomalbu příbuzní věnovali muzeu
A dál spolu s ním odkrývali historii. Zjistili, že po firmě zůstal dluh 6 milionů korun, přičemž podle kronik mezi věřitele patřila i řada živnostníků od krejčích po obchodníky s vínem. Jen pohledávky cukráře a zahradníka byly 20 tisíc korun.
„Protože Spahn zodpovědně ručil za firmu veškerým soukromým majetkem, ve výpisu majetku pro věřitele je kompletní vybavení domu včetně ložního prádla,“ poznamenal Krsek.
Rodina z Ústí odešla jen s obrazem a osobními věcmi.
„Babička Anna naštěstí do konkurzu přihlásila majetek, který do podniku manžela vložila. Díky tomu mohla koupit malý penzion v městečku Harz, kde děti Walter, Bruno a Erna získaly zázemí. Odvahu podnikat už ale nikdy nikdo z rodiny neměl,“ líčil Rüdiger, který je také strojní inženýr.
Asi jako poslední z rodu zdědil technické geny. Pravnučka Saskia studuje filozofii.
V roce 1982 rodina odešla z východního do západního Německa. „Dostali jsme povolení. Bylo ale nemyslitelné, abychom s sebou vzali velký obraz v rámu. Museli jsme ho z něj vyndat. Za to, co jste o našem dědečkovi všechno zjistil, ho věnujeme muzeu,“ předala pak rodina malbu překvapenému Krskovi.
Sama si ovšem také něco odvezla. Manželé Hronovi, kteří žijí v jednom z bytů ve vile Spahn, potomkům průmyslníka darovali fotografie, dokumenty, kresby a vysvědčení, které našli ve stropě pod půdou.
