Na první pohled ne.
Nikdy se nikam netlačil, nerozjížděl zákulisní hry, nedělal levárny. Nenadává, nehádá se.
A přece umí v moři plném žraloků nejen přežít, ale i uspět jako málokdo jiný. Od sobotního večera znovu platí, že je trenérem fotbalového mistra.
Před pěti lety slavil s Libercem, teď se Slavií.
Dovést v samostatné lize k vítězství dva různé týmy, to je téměř nevídaná věc. Povedla se už jen Vítězslavu Lavičkovi – dalšímu trenérskému diplomatovi.
Klidně to můžete brát jako signál, že ani v českém fotbale slušnost nemusí vždy znamenat slabost nebo hloupost.
Tohle krédo má Šilhavý rád. Dokonce ho použil jako odpověď Jaroslavu Tvrdíkovi, když jej na podzim lákal do Slavie a zajímal se, jestli nebude na hráče příliš hodný.
Bál se zbytečně. Šilhavý během sezony jasně ukázal, že si nutně nemusí vyřvat hlasivky, aby kabinu dostal na svou stranu.
Vytvořit z jedinců perfektně šlapající tým – tohle řemeslo prošedivělý kouč ovládá dokonale. Jak to dělá? Čím si hráče získá?
Patří k trenérům, kteří si rychle vytvoří osu. Když tým pozná, vybere čtyři pět hráčů, na které pravidelně sází, jako jsou ve Slavii Pavlenka, Deli, Ngadeu, Hušbauer a Škoda. Zároveň dobře ví, že i poslední náhradník je stejně důležitý, pokud má kabina fungovat.
Podle toho se chová. S každým mluví a dokáže i zdánlivým outsiderům dodat naději, že jejich chvíle přijde. A i když nemá rád silná prohlášení v médiích, pokud o něco jde, vždycky se za tým postaví.
„Hrajeme o titul a jsme o dva body první. V takové situaci není na místě srážet hráče, že neumějí kopat,“ říkal třeba před dvěma týdny po remíze s Duklou, kdy Slavia propásla šanci jít do trháku.
Z odpovědi na nepříjemnou otázku občas novinářům s úsměvem uteče, snaží se tým udržet v naprostém klidu a nevířit emoce velkými slovy.
Před derby třeba zdvořile, ale bez kompromisů odmítl rozhovor o své sparťanské minulosti – na Letné byl několik let jako asistent a trenér juniorky. „Nezlobte se, teď by se to nehodilo,“ omlouval se.
Fanoušci ho stejně vždy vnímali jako slávistu. Na začátku devadesátých let odkopal v sešívaném dresu čtyři roky, během nichž nakoukl do reprezentace.
Tam začínal i jako trenér: souběžně s prací ve Spartě dělal asistenta Karlu Brücknerovi, zažil úspěšné Euro 2004 a také pokažený světový šampionát o dva roky později.
Tím, že mohl zkušenějším kolegům koukat pod ruce, se hodně naučil. Ale až do pětačtyřiceti čekal, než vzal první „samostatné“ angažmá: Kladnu pomohl zachránit ligu.
Už tehdy často používal výrazy, které se pro něj staly mantrou: práce, pokora, charakter. Fráze? Ne, Šilhavému je věřte. Z jeho úst nezní jako prázdná klišé, ale jako zásady zdravého uvažování, kterými se řídí celý život.
I když se to nezdá, i on dokáže ve výjimečných případech přitvrdit. „Nebojte, dokáže mi naskočit žíla. Jednou se mi o přestávce povedlo rozkopat koš,“ vzpomínal po příchodu do Slavie. „Tehdy to pomohlo, ale nikde se s tím nechlubím.“
Jen dvě angažmá mu zhořkla: v Plzni před devíti lety špatně rozjel sezonu, po které se tým pod jeho nástupcem Pavlem Vrbou rozletěl za úspěchy. A v Jablonci po povedeném prvním ročníku neukočíroval tým plný drahých posil, kterému se vznešeně přezdívalo Galácticos.
Ve Slavii si s tlakem poradil. V odlehčené atmosféře oslav, kdy ho hráči zlili vodou, ale přiznal: „Byl jsem dost nervózní. Moc jsem nespal, očekávání bylo obrovské. Ale před hráči jsem to skrýval.“
I proto v neděli na ligovém galavečeru převzal cenu pro trenéra roku. Proto pod ním Slavia v lize ještě ani jednou neprohrála. Proto má titul.
