„Když jsem viděla tenis v televizi, měla jsem v mysli: Někdo mi to ukradl! Nebylo to moje rozhodnutí, přesto jsem najednou nemohla dělat to, co miluju,“ vylíčila vůbec poprvé to, co její mysl soužilo i povzbuzovalo v pekelném období od útoku nožem z loňského prosince.
Kvitové se náhle převrátilo naruby mnoho jistot najednou včetně toho, zda se (ne)bude dál moci živit stejně jako do osudového data.
„Bylo to těžké. Ne každý věřil, že budu hrát znovu tenis,“ popisovala. Největší boj? Ano, tohle spojení sedí. Kam se hrabou tenisová klání. „Jsem naživu, mám všechny prsty, jsem tady. A chystám se na zápas,“ radovala se, že je současnost o tolik lepší než trudné týdny a měsíce.
Nejhorší pro ni byly chvíle bezprostředně poté, co s poškozenou levačkou musela na operaci.
Svět vypadal jinak. Hůř. Logicky.
„Noční můry nemám, ale dobře jsem nespala,“ řekla v pátek. „Naštěstí jsem nebyla sama, byla se mnou rodina, kouč, přátelé. Všem chci poděkovat: Byli úžasní a pořád jsou!“
Víc se dívám na lidi okolo
Cenné je vyvážit zlo dobrem, ale zapomenout kvůli tomu jen tak nelze. Nůž se metaforicky zaryl nejen do těla tenistky, nýbrž i do duše. „Bylo to divné. Když jsem šla do města, rozhlížela jsem se kolem sebe. Jestli tam není někdo cizí. Postupem času je to lepší, ale dál se aktivněji dívám na lidi okolo,“ přiznala.
Možná to byla jedna z nejtěžších chvil, které letos v Paříži zažije – ať už ji v 1. či v dalších kolech soupeřky zasypou jakýmikoliv ranami.
Na podobné otázky se neodpovídá snadno nikomu, ale jde před nimi utéci? Pokud ano, snad jedině žádoucím směrem. „Snažila jsem se udržovat svoji mysl v permanenci. Začala jsem studovat,“ popsala tenistka, nově adeptka akademického titulu z mediální a sociální komunikace. A mrkla do davu žurnalistů: „Třeba se stanu jednou z vás.“
Poslechněte si, jak mluvil Petřin ošetřující lékař čerstvě po jejím přepadení:
21. prosince 2016 |
Kdo ví, kam osud dvojnásobnou šampionku Wimbledonu postrčí. Ona má minimálně na pár let jasno: patří k tenisu. Prozření se dostavilo právě kvůli tomu, že byla pachatelem o svůj sport okradena.
„Mám druhou šanci. Byly časy, kdy jsem nevěděla, jestli mám ještě motivaci,“ vrací se do minulosti. „Najednou se něco stalo, hrát jsem nemohla a zjistila jsem, jak je tenis v mém životě důležitý. Bylo to moc zvláštní. Nechyběly mi nervy okolo, ale ten boj ano.“
Jako o bojovnici se o ní mluvilo a psalo vždycky. Nikoli náhodou, jak sama zjistila. „Ve chvíli, kdy mi šlo o život, jsem v sobě objevila něco, o čem jsem nevěděla, že to v sobě mám,“ vyprávěla v Paříži. „Něco, co jen tak někdo nenajde. Vy mi občas říkáte ‚česká lvice‘, ale tohle bylo nad rámec všeho. Hrozně mě to hnalo. Chtěla jsem být zpátky a hrát. Možná to bude inspirovat i někoho dalšího.“
Drsná zkušenost. K nezaplacení
Kvitová tím vzývá sílu pozitivní energie. Proč se vzdávat, když je tu ždibec naděje? Proč? „Doktor mi řekl, že možná tenis už hrát nebudu, ale šance tu je,“ popsala.
To bylo bezprostředně po útoku. A pak, byť vše vypadalo černočerně, se náhle objevila naděje.
Kvitová sama umí říct kdy.
„Když mi pan doktor řekl, že operace dopadla dobře. Ale že to znamená jen 50 procent výsledku, dalších 20 procent je rehabilitace a 30 procent je člověk sám,“ tlumočí zpětně svůj dialog s Radkem Kebrlem. „Jsem ráda, že jsme našli stejnou notu. Vedl mě, učil mě v tom chodit, já mu bezmezně věřila a to nás spojovalo. Během posledních měsíců se toho stalo hodně. A je to zkušenost k nezaplacení.“
Studovat začala i proto, že se návrat do sportovní reality vlekl jako brzděný protivětrem. Bylo to pomalé, bylo to složité. „Záhul na ruku a nápor na hlavu. S každým prstem to bylo náročné – a bylo jich bohužel pět,“ řekla Kvitová. „Se studiem jsem začala, abych hlavu zaměstnala i trošku jinak.“
Happy endem je na Roland Garros už účast v hlavní soutěži. Třeba tím nekončí, ale jen být u tenisu je pro Kvitovou slastné. Nechce být znovu okradena. Ale není snad ani možné, aby člověka takový úděl neproměnil. Neposunul.
„Pořád je to jenom sport. Když někdy netrefím míč do kurtu, nebrečím,“ řekla. Slz zažila hodně – a pro daleko podstatnější věci než jeden fiftýn.
