Rozstřílený hřbitov u doněckého letiště (6. května 2017)

Rozstřílený hřbitov u doněckého letiště (6. května 2017) | foto: Adam Hájek, iDNES.cz

V centru Doněcku dámy popíjejí latté, na předměstí dál zní dělostřelba

  • 145
Doněck (od zpravodaje iDNES.cz) - Už tři roky žijí obyvatelé doněckých předměstí ve válce. Stále tu po večerech hřmí dělostřelba, stále tu umírají lidé. Humanitární organizace sem nesmí, lidé zde žijí jak se dá. Naproti v centru města to vypadá, jako kdyby tam ani žádná válka nebyla. „Centrum Doněcku a předměstí, to jsou dvě naprosto rozdílná města,“ říkají.

Centrum Doněcku je dnes výkladní skříní Doněcké lidové republiky (DNR). Ty tam jsou doby, kdy městem neustále hřměla dělostřelba a opuštěnými ulicemi občas projel osamocený trolejbus.

Všude panuje čilý ruch. Nábřeží u řeky Kalmius je o víkendech plné lidí, dědové v parcích mrskají ping pong, v luxusních kavárnách vysedávají dámy a popíjejí latté, na velkorysém kluzišti v posledním patře obchodního domu Donetsk City mladičké bruslařky pilují piruety. Všude vlají černo-modro-rudé vlajky a každý druhý billboard připomíná, že separatisté slaví třetí výročí vyhlášení nezávislosti.

Válku tu připomíná jen nezvykle vysoký počet lidí v uniformách, noční zákaz vycházení, zprávy z fronty a vzdálené zvuky děl a minometů, které se večer nesou ze severních a západních předměstí milionové metropole. Je to válka neválka. Fronta se od uzavření Minských dohod nehnula, ale pořád se střílí. Místní říkají: je to jako když si každý den rozškrábete strup, poteče trochu krve, ale to je vše.

Jenže na okrajích města krev skutečně teče a lidé tu pořád umírají. Dobře to vědí obyvatelé předměstí Okťabrskij, které se rozkládá na severu města mezi hlavním nádražím a rozstříleným letištěm. Když překročíme koleje a proplétáme se bludištěm ruských chaloupek a rozkvetlých zahrad, stopy po bojích rychle přibývají. Téměř každý dům má vrata provrtaná šrapnely, některé chalupy mají díru ve střeše, jiné vyhořely. Na ulicích se kupí hromady suti, před ohořelou kostrou tržnice stojí pomník zabitých civilistů.

Osmdesátiletá důchodkyně Ljuba sem pravidelně jezdí kontrolovat svůj zdemolovaný byt v přízemí pětipatrové bytovky. „Nežiji tady od července 2014. Když začalo intenzivní ostřelování, tak jsem ohluchla. Ještě teď špatně slyším. Syn mě odsud odtáhl, já jsem nikam nechtěla. Voda tu není, elektřina nefunguje, topení vypnuli. Kdybych zůstala...,“ krčí rameny a ukazuje na střepy z oken vyražených dělostřelbou.

„Dělala jsem padesát let ve fabrice, muž dělal 38 let na šachtě. Umřel na rakovinu. Před válkou se nám nežilo špatně. Nebyli jsem ani chudí, ani bohatí. Ale nějak jsme žili. A teď co?,” ptá se a vrací se ze svého zničeného bytu mezi ostatní důchodce vysedávající na lavičce.

Záběry z Donbasu z roku 2015 ukazují boje mezi Ukrajinou a separatisty:

3. června 2015

Zbývá jen pomoc z Ruska

Na pozemek jednačtyřicetileté July dopadl granát v lednu v lednu 2015, kdy vrcholila bitva o letiště. „Od začátku války jsem žila v garáži, mohla jsem se tam schovat pod zemí,” vzpomíná na dny, kdy spala v díře v zemi přikrytá neprůstřelnou vestou a s helmou na hlavě. „Tam jsem byla sedm měsíců, ale pak začala zima, tak jsem se přesunula zpátky do domu. Byla jsem tam asi tak měsíc, když přímo do garáže dopadl granát,” vzpomíná drobná blondýnka.

Stopy bojů na doněckém předměstí Okťabrskij (6. května 2017)
Stopy bojů na doněckém předměstí Okťabrskij (6. května 2017)

„Už to není horká válka jako v čtrnáctém a patnáctém roce. Někdy je ticho, ale v noci se střílí. Školy jsou pořád zavřené, místní trh začal fungovat až letos,” vypráví. Zlobí se, že zatímco tady se stále bojuje, separatisté v centru pořádají přehlídky. „Centrum Doněcku a předměstí, to jsou dvě naprosto rozdílná města. Nechápeme, proč tam na Den Vítězství dělají čestné salvy. Tady je to pořád to samé,” posteskne si.

Jula dříve dělala vedoucí v místní továrně, dnes marně hledá práci. Peněz je málo a ceny rostou. „Nemáme okna, nemáme střechu. V zimě tady nemůžu zůstat. Na rok jsem odjela do centra Doněcku, postupně jsem žila na třech různých místech,” dodává.

Ještě donedávna mohli místní doufat v humanitární pomoc. Jenže nadace oligarchy Rinata Achmetova ani česká organizace Člověk v tísni, kterou vedení DNR obvinilo ze špionáže, tu už pracovat nesmí. „Achmetovova humanitární pomoc skončila, když Ukrajinci zavedli blokádu. Měli jsme okna od České republiky, ale to už také skončilo. Proč, to nevím. Zbývá jen ruská humanitární pomoc, ale k té je velice těžké se dostat,” připomíná Jula konvoje bílých kamionů z Ruska.

Nechoďte k oknům

Blížíme se k letišti. Tady už jsou následky prudkých bojů vidět na každém kroku. Vrcholky stromů jsou pokosené, v silnici vězí střely z minometu. Podél cesty se táhnou hluboké příkopy. Místní mi vysvětlují, že to nejsou zákopy, ale odkaz povstaleckého velitele Giviho. Když začala válka, tak jeho muži přijeli s bagrem, vykopali potrubí a prodali ho do sběru.

Přicházíme k troskám Iverského monastiru, který leží jen půl kilometru od trosek kontrolní věže. Nápis na plotu hlásí: „Hanba tomu, kdo krade v zničeném ženském klášteře”. Uvnitř se válí krabice od nábojů a kusy šrapnelů, zdi zdobí povstalecká hesla. Můj průvodce mě varuje, abych se nepřibližoval k oknům. Jsme na dohled a na dostřel ukrajinských pozic.

Krabice od munice v troskách Iverského kláštera u doněckého letiště (6. května...
Pohled z rozstříleného Iverského kláštera na přistávací dráhu doněckého...
Rozstřílený hřbitov u doněckého letiště (6. května 2017)

„Jeden čas tady byla ukrajinská vojska, teď letiště kontroluje DNR. Osm set metrů za startovací dráhou už stojí ukrajinští vojáci,” vysvětluje mi pětašedesátiletý Voloďa, který se stará o rozstřílený hřbitov ležící u kláštera. „Lidé přijíždí, uklízejí, my jim pomáháme. Je jich málo, ale jezdí. Rodiny si tu už zase rezervují místa. Dříve lidi přišli, sami hrob vykopali, sami nebožtíka pochovali,” ohlíží se za uplynulými třemi roky.

Nebezpečí min tu zřejmě nikoho příliš nevzrušuje. „Já na to nemyslím. Na Velikonoce jsme tu měli velké procesí ke klášteru a sláva Bohu, nikomu se nic nestalo,” směje se Voloďa. Se ženou měsíčně bere dohromady 5200 rublů (asi 2160 korun), ale nestěžuje si. „Máme zahrádku, pěstujeme okurky, rajčata, brambory, po zahradě nám běhají králíci,” říká.

Nikomu se nezavděčíš

Cestou zpátky míjíme největší doněckou mešitu. Nese jméno Achata Bragima, místního mafiána tatarského původu, který se v divokých 90. letech vypracoval z řezníka až na vládce doněckého podsvětí. Kmotra přezdívaného Alek Řek nakonec roztrhala bomba nastražená na stadionu Šachtaru Doněck, jehož byl v té době předsedou. Zůstaly z něj jen rolexky.

Donbas, tři roky poté

Fotbalového klubu se po něm ujal jeho učedník Rinat Achmetov. Oligarcha je dnes v Doněcku veřejným nepřítelem, jeho podniky povstalci znárodnili. Místní imám ho však srdnatě brání. „Rinat Achmetov pomáhal všem. Křesťanům i muslimům. Celé tři roky nám pomáhal,” přesvědčuje nás duchovní a zve nás na čaj.

Válka se podepsala i na jeho mešitě. V kupoli vězí díra po šrapnelu. „Před válkou jsme měli plný sál, nestačilo nám místo a lidé stáli i na dvoře. Nezavřeli jsme ani za války, vždy přišlo sedm osm lidí. Zachránili jsme, co jsme mohli, ” říká imám Rušan a ukazuje nám pokoje s palandami, kde na jaře 2014 ubytoval děti, které uprchly před válkou ze Slavjansku.

Místní muslimové podle něj nejsou nepřátelé Ruska ani Ukrajiny. Politika je nezajímá. „Nikomu se nezavděčíš. Dnes jsou to nepřátelé, zítra budou kamarádi. Radši zůstat stranou. My chceme žít se všemi v míru. Náboženství jsou různá, Bůh je jeden,“ uzavírá.

Okťabrskij, Doněck

Okťabrskij, Doněck

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video