Před třemi lety jste porodila syna a úplně jste se pak stáhla z veřejného života. Co po téhle pauze zůstalo z původní Ivy Frühlingové?
No jo, tak z matky zase zpátky do role...
Zpátky do role? Co tím myslíte?
Můj pracovní svět, prostě Iva Frühlingová.
Zaskočilo vás mateřství?
V první řadě jsem přišla na to, že mateřství je jako hudba, každý ji dělá jinak, ale všichni správně. A všichni nejlíp, jak dokážeme. Ta skutečnost a zkušenost je nepřenositelná. Je to něco, o čem vám můžou kamarádky tisíckrát vyprávět a můžete se na to opravdu detailně vyptávat, a že já, filozof, se ptám opravdu na všechno a nad věcmi přemýšlím. Ale mít dítě je něco, o čem, i když si myslíte, že máte všechny potřebné informace, nevíte nic. A zjistíte to až poté. Mít dítě je samo o sobě samozřejmě úplně nádherné.
Adámek, můj syn, je kouzelný a já jsem pochopitelně přesvědčená, že není na světě lepší a inteligentnější dítě. Ale ta péče... Myslím, že je hrozně důležité rozlišovat mezi tím mít dítě a starat se o něj. Protože dnešní společnost má tendenci vás okamžitě zatratit, pokud se pozastavíte nad tím, že mít dítě je prostě náročné. Panuje tady takový obecný strach z toho být černou ovcí.
Jaké to je být černou ovcí, to je tak trochu i leitmotiv vaší knihy Terapie noci. Co to „být černou ovcí“ znamená konkrétně pro vás?
Například říkat otevřeně svůj názor. Protože když většina bude tvrdit, že hlavní město České republiky je Brno, tak nás pár, co víme, že to je Praha, se bude bát říct to nahlas, abychom náhodou nebyli jiní, osamocení v našem názoru. Štve mě virtuální hra v médiích, vyretušované modelky na obálkách časopisů, u kterých pak ženy vzdychají, že by chtěly vypadat jako ony, být hubené, nemít žádné beďary, nebýt unavené...
Ony nevidí, že chudák grafik celou noc makal na tom, aby modelce ty beďary vyčistil a udělal z ní něco hezkého. A stejné je to s mateřstvím. Když se v médiích bude mluvit jen o tom, jak je péče o dítě krásná a bezproblémová, co potom ty skutečné maminky? Cítí se být jiné, osamělé, méněcenné. Na pískovišti se na sebe usmívají, aby je ty druhé neodsoudily, ale potom přijdou domů a cítí se hrozně. Dnešní společnost vyvíjí šílený tlak na perfekcionismus. Je nám předkládáno, že jakékoli situace, které se nám dějí, máme brát s nadhledem, s humorem, že se jako nic neděje. Jenže pro toho konkrétního člověka se děje hodně. Všichni máme emoce, tak proč si na něco hrát? Nebylo by jednodušší shodit tuhle masku a říkat si věci na rovinu?
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.
20. června 2016 |
