Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
„Proletáři všech zemí, vyližte si...“ Herec Jiří Kodet i touto hláškou svou postavu z filmu Pelíšky posunul do kategorie nesmrtelných. Obtížný úkol převzít tuto roli v novém filmu Zahradnictví: Rodinný přítel, která dějově předchází Pelíškům, na sebe vzal Martin Finger. „Nejvíc jsem si z Jirky Kodeta vzal jeho dikci, když se rozčílil,“ řekl v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
První díl trilogie Zahradnictví Jana Hřebejka právě jde do kin. Jak se vám nastupovalo do figury, kterou proslavila taková osobnost, jako byl Jiří Kodet? Nebyla to překážka?
Samozřejmě jsem z toho měl vítr hned, jak jsem se to dozvěděl, ale zároveň jsem se hned dal do boje. Z Jirky Kodeta jsem si vzal jen to nejlepší, co jsem si vzít mohl, protože Pelíšky jsem viděl několikrát. Samotná příprava na roli ale nespočívala v kopírování, protože největším studijním zdrojem bylo povídání si s Petrem Jarchovským. Ten svého dědečka umí popisovat velmi barvitě a já jsem chtěl postihnout právě jeho – skutečného Jindřicha Rohna. Nejvíc jsem si z Jirky Kodeta vzal jeho dikci, když se rozčílil. Ale jinak jsem samozřejmě hrál po svém, protože herectví není o papouškování. Každý člověk je originál.
Prý jste se kvůli Zahradnictví učil hrát na klavír. Nakonec ale váš hudební um ve filmu vidět není.
Já sám na žádný nástroj nehraju, akorát umím asi čtyři akordy na kytaru. Na klavír jsem se ale už před lety kvůli roli učil jednu náročnější kreaci. Jednak jsem na to měl celkem dost času a asi to bylo také tím, že jsem byl mladší, ale ve výsledku jsem skutečně působil jako jazzman, který zpívá a opravdu umí dobře hrát. Lidé mi pak říkali, že nepoznali, že vlastně na klavír neumím. S tímto vědomím jsem Honzovi Hřebejkovi říkal, že hrát před kamerou zvládnu, a tak jsem se opět začal učit. Bylo na to celkem málo času, ale nakonec jsem byl schopen tak nějak to přehrát. Jenže Jindřich Rohn byl opravdu velmi zdatný klavírista. Když se mě pak Honza ptal, jestli bych byl schopný jen tak nahodile něco jazzově zaimprovizovat, tak jsem mu řekl: To ses zbláznil! (smích) Nakonec jsme si museli pomoct známým filmovým „podvodem“, který už byl použitý v Pelíškách, takže muzikanti byli za námi a jejich ruce hrály.
Jindřich Rohn je ve filmu člověk, který se vrátí po letech věznění. Musel jste kvůli autenticitě hubnout?
V té době jsem sám o sobě byl docela hubený, ale na kameru to stejně nestačí, protože kamera zkrátka zvětšuje. Hubnout nějak výrazně víc by ale asi v mém případě ani nešlo. To už bych vypadal asi i hodně nemocně, což bych nechtěl. Kdybych dostal tolik peněz, abych potom nemusel čtyři pět let nic dělat, tak bych možná zhubl drastičtěji, ale v našich českých podmínkách to nejde.
Martin Finger■ Narodil se 16. prosince 1970 v Šumperku. |
V průběhu natáčení vás potkala nepříjemnost, když jste si vážně zranil nohu. Jan Hřebejk v jednu chvíli vůbec netušil, zda budete moci pokračovat.
K tomu zranění jsem přišel přímo na place a vypadalo to velmi beznadějně. Šlo o koleno, se kterým jsem následně musel na operaci. Teď už je vše víceméně v pořádku, plná zátěž mě čeká za pár měsíců, ale hlavní je, že můžu chodit. V mém případě se musely zrušit asi jen dva natáčecí dny, které se přesunuly někam jinam. Spoustu záběrů jsem ale odchodil s ortézou na noze, což bylo dobře možné díky dobovým kostýmům, které měly kalhoty se širokými nohavicemi. Zrovna jsem se před chvílí díval na filmový plakát, kde jsem s holí v ruce. Byl to první den, co jsem byl schopen jakž takž udělat s ortézou pár kroků. Honzík přišel s tím, že budeme točit minutový záběr, jak pomalu přicházím z dálky. Myslel jsem, že si dělá legraci. Řekl, ať nemám obavy, že si můžu jít o holi. No a nakonec se to k té postavě v dané situaci i hodilo.
V Zahradnictví jste se opět setkal před kamerou s vaším kamarádem Ondřejem Sokolem, se kterým se údajně znáte už od první třídy.
Znali jsme se dokonce ještě před první třídou, když jsme si na sídlišti hrávali jako malí kluci. To jsme ale ještě nebyli taková nerozlučná dvojka jako později. Jen jsme si sebe navzájem pamatovali a potkali jsme se až později na gymplu. Ale hned jsme si vzpomněli, že se známe.
Je pravda, že jste dnes hercem tak trochu díky němu?
Ne tak trochu, ale úplně díky němu. Když už se mi vojna začínala pomalu chýlit ke konci, tak za mnou přijel, přivezl mi přihlášku na DAMU a řekl mi, ať to zkusím. Nikdy předtím ani potom za mnou do Mikulovic u Jeseníku, kde jsem sloužil, nepřijel.
Takže to byla taková jeho cílená mise – dostat Fingera na DAMU?
Vlastně ano. Já jsem mu tenkrát vysvětloval: Vždyť víš, jakej já jsem nesebevědomej, stydlivej a vždyť víš, jak mi vadí faleš všech těch lidí okolo v téhle branži. Viděl jsem ty hysterické projevy adeptů na herectví, když jsem Ondřejovi přihrával na jeho přijímačkách. Viděl jsem, jak tam ti vystresovaní lidé hráli křečovitě na kytary a říkal jsem si, že tohle vůbec není svět pro mě. A Ondřej mi říkal: Neboj, tyhle na DAMU stejně nevzali. V té době jsem nevěděl, co bych měl dělat, vrátit se do práce se mi nechtělo, z toho, co jsem chtěl původně dělat – tedy být kriminalistou, sešlo. Měl jsem život před sebou a nevěděl jsem, co s ním, takže to přišlo v pravý čas. Jediné, co jsem mu tehdy řekl, bylo: Dobře, tak já to teda zkusím, ale jen jednou! Když mě napoprvé nevezmou, tak už tam víckrát nejdu! (smích) Vzali mě a celý můj život se začal ubírat jiným směrem.
13. března 2017 |
V současnosti patříte k velmi často obsazovaným hercům, nicméně, kariéru před kamerou jste rozjel poměrně pozdě – ve 34 letech. Proč?
To je možná otázka na ty, kteří do rolí obsazují. Je ale pravda, že jsem se upsal divadlu ve chvíli, kdy jsem po škole nastoupil do Národního. Hned záhy jsme s mým spolužákem Romanem Zachem z Národního zase prchali. Říkali jsme si, že to pro nás není nejšťastnější start kariéry, protože takhle divadlo dělat nechceme, a tak jsme odešli do Ústí. Je pravda, že Romana si už tehdy někdo všiml a obsadil ho do nějakého seriálu a začal být známý. Jakmile se dvakrát třikrát v týdnu objevíte v televizi, už se o vás ví. To mně se nepovedlo, a tak jsem byl nějakých sedm let v Ústí nad Labem – tak trochu za bukem, a věnoval jsem se divadlu. Občas přišla nějaká nabídka z castingovek a občas jsem hrál nějaké malé role v zahraničních produkcích, kde jsem jednou prošel a řekl jednu větu. Pak jsem přišel do Prahy do Divadla Komedie. Průlom přišel, když mi dal Radim Špaček první velkou šanci ve filmu Pouta.
Další velkou roli jste si zahrál po boku Ondřeje Sokola v jeho režijním debutu Krásno. Děj filmu je zasazený do vašeho rodného Šumperska, nicméně místní vám dvěma prý po tomhle snímku nemohli přijít na jméno, protože jste je prý na plátně dehonestovali. Od té doby už uplynul nějaký ten pátek, tak mě napadá, mají vás doma v Šumperku už zase rádi?
Třeba můj velký kamarád ze základní školy, který byl v kině na Krásnu a v Šumperku stále bydlí, s tím filmem vůbec nemá problém a je vždycky rád, když mě nebo Ondřeje vidí. Jezdí se na nás dívat i do Činoherního klubu. Jednou jsem se s ním o tomhle bavil a říkal mi: Vykašli se na ně! Bylo to krásný!
Dobrá, kamaráda z dětství bychom měli. Co ten zbytek?
Ty negativní reakce se ke mně většinou dostávaly zprostředkovaně. Osobně jsem se s nikým, kdo by mi za to vynadal, nesetkal. Řekl bych, že je to do jisté míry jakási bublina. Nespokojení křiklouni jsou vždycky slyšet víc. To ale neznamená, že jsou početní. Akorát je spousta lidí, kteří si svůj názor nechají pro sebe a i to chválení u nás není moc časté. Podstatná část těch nespokojených kritizovala věci, které jim vadí z malosti, protože my jsme se ani náhodou do milovaného Šumperka nenaváželi.
Od Edvarda Beneše k bláznivým skečům na NádražíMartin Finger vloni doplnil známou čtveřici ze show Partička v komediálním skečovém pořadu Nádraží. Baviči z Partičky mu rozhodně nejsou cizí, vždyť s Ondřejem Sokolem se zná už od předškolních let. A Igor Chmela je zase jeho kamarád z vojny a studií na DAMU. Tam se ostatně dostal díky Fingerovi, na přijímačkách totiž svému kamarádovi dělal přihrávače. Nakonec komise přijala nejen Fingera, ale i Chmelu, který se původně ke studiím vůbec nehlásil.  V seriálu České století  Zahradnictví: Rodinný přítel  Z filmu Toman Herecké schopnosti Martinu Fingerovi již několikrát přinesly oficiální ocenění. A to jak na divadelních prknech, tak i ve filmu. V letech 2006 a 2007 získal totiž Cenu Alfréda Radoka. Poprvé za titulní roli v inscenaci Světanápravce a podruhé pak za roli Josefa K. v inscenaci Kafkova Procesu. Pokud jde o stříbrné plátno, Cenu české filmové kritiky si v roce 2014 odnesl za výkon ve snímku Krásno režiséra Ondřeje Sokola. Na svém kontě má také zajímavé seriálové role. K těm nejvýraznějším patří postava Edvarda Beneše v seriálu České století, kde se mimochodem před kamerou objevil i zcela nahý. Před časem také naskočil do nekonečného televizního projektu Ulice, kde hraje kvartálního alkoholika. Nedávno jej diváci mohli vidět v kritikou opěvované minisérii Spravedlnost, kde si společně po boku Ondřeje Vetchého zahrál odváděného policistu. |
