Kdyby mu starší bratr jako klukovi nekoupil brusle, možná by nikdy nehrál hokej a zůstal by u oblíbeného tenisu.
Možná by se František Mašlaň nestal legendou Komety. Možná by v Brně v 50. a 60. letech neslavil všech jedenáct mistrovských titulů, čímž se může pochlubit už jen pět jeho tehdejších souputníků.
„Trochu mě mrzí, že uplynulo asi padesát let a nikdo o nás nezavadil,“ přiznává někdejší skvělý obránce.
Poslední dobou se to měnilo. A teď to vygradovalo - 84letý vitální chlapík ve středu večer na tribuně tleskal svým následovníkům, kteří po dlouhých 51 letech opět juchali s mistrovskou trofejí.
Takových chvil jste v kariéře zažil jedenáct. Zkuste poradit, jak by si hráči měli užít úspěch.
To nevím! Nevím, jak současní hráči tráví volný čas. Když slyším některé věci, jak je pan Zábranský (současný šéf Komety - pozn. red.) vyloženě rozmazluje, jaké mají vytvořené podmínky, zůstává nám veteránům rozum stát. Hráči jsou hýčkaní jako v bavlnce. Jídlo, soustředění, masáže, lékaři. Něco takového za naší éry vůbec neexistovalo.
A jak jste tedy tenkrát slavili tituly vy?
To se neslavilo, nebyly ani žádné prémie nebo mimořádné odměny. Byli jsme pozvaní na večeři, kterou nám zaplatili. Za vítězství se dávalo dvě stě korun, po odečtení daní to bylo 180. Nám nešlo o peníze, ale o hokej a o to, že nás lidé v Brně měli rádi. Nebyli jsme frajeři, kteří se povyšovali.
Pohled redaktoraA nechcete si to raději napsat sám? Vlastimil Bubník s Bronislavem Dandou, kteří předloni zemřeli. Rudolf Scheuer, František Vaněk, Ladislav Olejník. A František Mašlaň. To je šestice, která získala 11 brněnských titulů. Legendy. Hokejisté s fenomenálními úspěchy. S tím ale na Mašlaně nechoďte. „Nechcete si to raději napsat sám a mě pod to jen podepsat?“ poví skromně do telefonu, když si potvrzujeme termín rozhovoru. Jakmile dorazím do domova pro seniory na brněnské Lesné, kde žije v útulném bytě s manželkou, ochotně vykládá a vzpomíná. „A klidně si to přibarvěte,“ loučí se bývalý reprezentant. To však není třeba. |
Co bylo největší odměnou po zisku titulu? Uznání?
Opravdu jsme byli skromní, nepřikládali jsme tomu váhu. Samozřejmě nám to dělalo dobře, ale že bychom za to očekávali velkou odměnu, to ne. Trochu mě mrzí, že uplynulo padesát let, klub dál pokračoval a nikdo o nás nezavadil. I z toho důvodu by měl být pan Zábranský umístěn do síně slávy. Obnovil tradici, zatímco pro ty předchozí jsme neexistovali. Najednou nás všude vytahují a po 50 letech nás oslavují. Přitom já si připadám jako blbec.
Proč?
Na hokej se třeba dívám, ale vůbec si už neuvědomuju, že jsem ho kdysi hrál. (směje se) Je to strašně moc let! Člověka teď potěší, že nás ctí, máme permanentky... Projevil jsem přání, abychom nás veterány někde pospolu vyfotili. Když nás nevyfotí teď, tak už nikdy.
Přitom k tomu, že jste spoluvytvářel veleúspěšnou hokejovou dynastii, jste se nachomýtl trochu náhodou, že?
Tenkrát jsem hrál tenis na Zbrojovce a mezi diváky byli i Bohumil Prošek a Zdeněk Návrat. Po zápase, protože jsme se znali, za mnou přišli a říkali mi: „Ty prý uvažuješ o vojně. Nechtěl bys jít k nám do Brna? Potřebujeme obránce.“ Já nakonec souhlasil a udělal jsem dobře. Vzpomínám, jak jsme byli odveleni do Brna. Přišel jsem do kabiny, uviděl tu sestavu a podlomila se mi kolena. V životě by mě nenapadlo, že budu hrát s Bubníkem nebo Dandou. To byly pojmy! V duchu jsem si pomyslel: Kamaráde, lezeš do pěkného průseru. Musíš pořádně makat, protože nikdy nebudeš lepší než ti, co tam jsou.
Čím jste vynikali jako tým?
V tehdejší Kometě, která dlouho držela pospolu, byly dvě kategorie hráčů. Buď pracovití, nebo vynikající. Nic mezi tím nebylo. Pracovití hráli na ty, kteří rozhodovali utkání. Vlasta Bubník, Broňa Danda nebo Pepík Černý to uměli, ostatní – Laďa Olejník, Ruda Scheuer nebo Franta Ševčík – zase makali. Vyčítalo se nám, že se 13 let mužstvo neměnilo. No jo, ale ten, kdo přišel, nebyl tak dobrý, aby zapadl do kolektivu a mohl hrát. Navíc jsme vyhrávali tituly, byli pořád první. Tenkrát nám to vůbec nepřišlo.
Byli jste jako stroj na hokejové úspěchy. Projevovali jste vůbec někdy emoce?
Emoce byly vždycky. Nejvíc proti Spartě, které jsme říkali Štrougalovo nebo vládní mužstvo. Anebo s Bratislavou. Tam byly zase náznaky nacionalismu, k tomu tam provokoval Golonka. Jednou jsem s ním praštil o mantinel, diváci mi na helmu házeli kuličková ložiska. (směje se) Ani jsme se nemohli převlékat v kabině, museli jsme mimo zimák. K tomu nám rozbili autobus, naši fanoušci jim ho zase rozbili, když přijeli do Brna. Taková byla doba.
Čekal jste, že se může v Brně na titul čekat 51 let?
To nás tehdy nenapadlo. Po nás tady byli dobří hráči, ale nebyli schopní Kometu už hokejově, takticky a psychologicky dostat do situace, aby mohli vyhrávat. Hráli nahoře, ale na první místo to nebylo.
Sledoval jste Kometu poté, co jste v ní skončil?
Jeden rok ano, ale pak jsem si hlídal zaměstnání, hokej mě přestal zajímat. Když člověk končil, podali nám ruku, dali nám takový obrázek, zaplatili večeři a nashle. A od té doby nic. Když si uvědomil, že závěr byl takový, měl člověk nutkání. Rozhodl jsem se, že budu ještě rok hrát za Královo Pole. A to jsem už neměl. Potom mě zase přemluvil Brňák Franta Novák, že v Nedvědicích je dobrá partie. To bylo ale katastrofální, hrálo se ještě na přírodním ledě. Pochopil jsem, že když člověk něco umí, musí zároveň umět i zavčas odejít. A to platí i u funkcionářů a tak dále. Všichni si myslí, že tady budou na věčné časy, přitom ale zavazí.
Jak se vám líbí současný hokej?
Ten má ohromný vývoj! Má vysoké parametry, je to o něčem jiném. Všichni hráči jsou statní, generace vyrostla snad o 20 centimetrů, k tomu jsou trénovaní. Je vytvořený metodický systém výchovy hokejistů, což za nás nikdy nebylo. Nepamatuju si, že by mi trenér řekl, co dělám špatně. Buď jsem na to měl, nebo ne. Ve staré Kometě se neradilo, nebyli jsme schopní nic natrénovat. Všechno vycházelo z individuality a inteligence hráče. Dneska kluci začínají ve čtyřech letech a v osmnácti mají nabrusleno tolik jako my ve třiceti. Dnešní hokejisté jsou perfektní bruslaři, hrají v ohromné rychlosti, i proto se občas objeví nějaká nepřesnost. K tomu tvrdost, střelba, souboje.
Kdybyste byl zpět v nejlepších letech, troufl byste si na nynější extraligový hokej?
Někteří bývalí spoluhráči by uspěli. Vlasta Bubník, Pepík Černý... Ale třeba Frantu Vaňka by okamžitě zlikvidovali. Stejně bych dopadl i já se svými 65 kilogramy, s těmi bych nic nezmohl.
Máte nyní v Kometě nějakého hráče, který je podle vašeho gusta?
Líbí se mi Erat. Umí se pohybovat. Umí vystihnout situaci, má cit, moc se neplete do nějakých srážek, k tomu je inteligentní. Ostatní jsou spíš takoví zabijáci. Hlavně všechno tvrdě! Je to kolikrát o zdraví a taky je tolik zraněných.
I proto mají kolem sebe daleko lepší servis.
Ano, pro hráče je to svým způsobem radost. Vidí perspektivu, že se zabezpečí na stará kolena. Také ale vědí, že život profesionálního hokejisty je velice omezený, protože stačí, aby je někdo klepl do kolena, a mají po kariéře. Další věcí za naší generace byla jakási otázka svobody. Svobodu můžete mít tehdy, pokud budete mít dost peněz. Svoboda bez peněz je k ničemu. Dnešní hráči si vydělají tolik, že budou svobodní, kdežto my jsme svobodní být nemohli. Museli jsme se nějak v uvozovkách vykoupit a mít zaměstnání. Pro mě byla hrůza, když jsem si uvědomil, že bych měl být někde zavřený. Že bych musel do fabriky, dělat úředníka nebo kantořinu, kterou jsem vystudoval. Proto jsem jako jediný zůstal u vnitra, dělal jsem u kriminálky – na oddělení dětské kriminality. Měl jsem na starost veškerou situaci s mládeží. Toxikománii, ohrožování mravní výchovy, velice zajímavá práce. Cítil jsem se svobodný a byl jsem svým pánem.
Ale na to, že jste jedenáctinásobný československý šampion, se zapomnělo...
Moc do detailů, jako s vámi, jsem strašně dlouho nezabíhal. A ono by to nakonec možná ani nikoho nezajímalo.
