Tím manažerem byl Dennisův otec Axel. V dopise byla připomínka jejich týden staré konverzace. Axel tehdy šestnáctiletému synovi naznačoval, co by mohl dokázat svou basketbalovou kariérou. Dennis dopis objevil na stole nad bezvládným tělem svého otce. Schrödera seniora tehdy našli v jeho kanceláři u nedojedeného oběda. Z ničeho nic dostal infarkt.
„Všechno se pro mě změnilo tímhle momentem,“ říká s odstupem osmi let Schröder, dnes hvězdička basketbalové NBA.
Až do té doby byl divokým dítětem. Klidně strávil celý den ve skateparku a nacvičoval triky.
Nebo si o pár metrů vedle zkoušel kousky s basketbalovým míčem, odkoukané z videí AND1 Mixtapes.
Občas si šel zahrát fotbal s kamarády, ale rozhodně nechodil na basketbalové tréninky. Nikdo mu nesměl říkat, co má dělat.
Po otcově smrti posedla Dennise touha naplnit jeho přání. „Když si vezmu, jak jsem ho viděl v parku před deseti lety, je to jako z oscarového filmu. Skoro jako Milionář z chatrče. To je Dennis,“ říká Liviu Calin, německý trenér narozený v Rumunsku, který objevil Schrödera na venkovním hřišti v Braunschweigu.
Pokud mají Hawks něco dokázat v play-off Východní konference, musí je vést Schröder. Paul Millsap je lídr týmu, Kent Bazemore a Dwight Howard velmi kvalitní hráči základní pětky. Pokud však chce Atlanta sestřelit favorizovaný Washington, musí se předvést právě Schröder.
V prvním duelu to naznačil. Jenže ani jeho 25 bodů a devět asistencí na výhru nestačilo.
Dennis Schröder v prvním utkání s Washingtonem
Když byl minulý rok hlavním střídajícím hráčem Hawks, v sérii proti budoucím šampionům z Clevelandu dával za pouhých dvacet minut 15 bodů, přidával pět asistencí a střílel trojky s úspěšností hodně přes 40 procent.
„Je neskutečně soutěživý, maká, jak jen může. Pokud bych si měl na někoho vsadit, byl by to on,“ říká trenér Mike Budenholzer.
„On prostě hrozně moc chce být skvělý a hraje pořád na hranici rizika. Takové charakteristiky přesně potřebujete od klíčového hráče. Chceme mu dát šanci vést tým a uvidíme, jak mu to půjde,“ dodává Budenholzer.
O hráčích ze západní Evropy panuje stereotyp, že toho sice hodně umějí, jsou šikovní, ale chybí jim zabijácký instinkt, aby mohli dovést tým k titulu. Mluví se o nich v tom smyslu, že neměli tak těžké dětství jako hráči z divokých předměstí velkých měst v Spojených států, potažmo válkou a komunismem poznamenaní lidé z východní Evropy. Proto jim prý chybí průbojnost.
Schröderův německý předchůdce Dirk Nowitzki byl dlouho považován za jednoho z nejlepších střelců v celé lize - kromě koncovek zápasů v play-off. To samé platilo pro Paua Gasola ze Španělska nebo Tonyho Parkera z Francie.
Budenholzer, který strávil devatenáct let v San Antoniu Spurs, jenž často využívá hráče z Evropy, se vysmál myšlence, že by Schröder zapadal o tohoto rámce.
„Vůbec nepůsobí jako většina zahraničních hráčů. Rozhodně žádný jemu podobný nikdy neprošel San Antoniem a ani Německem,“ říká jeho trenér.
Schröder vyrůstal jako ebenový muslim v Německu, syn podnikatele a kadeřnice z Gambie. Nečekalo ho tedy vůbec lehké dětství. Ve školce byl jediný z osmi set dětí, které mělo tmavou pleť, děti mu to daly znát.
„Mám bílého kamaráda Fabiana, se kterým jsme chodili osmnáct let do školy a stále se vídáme. Ten mi vždycky říkal, jak mu ostatní říkají: Podívej se na něj. Je černý, má špínu po celém těle. Pak jsem začal hrát basketbal a zlepšilo se to. Lidi viděli, že něco umím,“ vzpomíná Schröder.
Matka Fatou chtěla po Dennisovi, aby se nesnažil zapadat do davu, když už je od narození jiný. Navrhla mu, ať si odbarví hlavu, ale on se nakonec nechal přemluvit do malé skvrny nad levým okem, která mu zůstala dodnes.
Jeho starší nevlastní bratr Che se stal v Braunschweigu známým závodníkem na skateboardu a získal smlouvu na oblečení, Dennis ho v jedenácti letech následoval a také se mu na prkně dařilo.
„Nikdy jsem se ničeho nebál. Starší kluci nechtěli skákat na skateboardu nějaké nebezpečné skoky, ale mně to bylo jedno. Tohle mi zůstalo,“ říká Schröder, pověstný dravými, často bezhlavými průniky.
Vskutku, jeho nebojácnost basketbaloví trenéři příliš neoceňovali, pro ně byl Dennis frajírek. Ve čtrnácti se účastnil basketbalového kempu mládežnické reprezentace, ale trenéry neoslnil.
Jason Smith (vpravo) z Washingtonu v souboji s Dennisem Schröderem z Atlanty.
„Říkali mi, že na to nemám a že ze mě nikdy nic nebude. Prý, že nebudu hrát ani ligu v Německu. Také proto jsem tak pracoval,“ říká Schröder.
Podle trenérů to s ním bylo těžké, protože halu často minul. Jeden týden se neukázal, pak zase ano. Když už dorazil a jeho tým prohrál, odešel klidně po jednom zápase domů. Od jedenácti let si rozhodoval všechno sám, školu, tréninky, večerku.
Ovšem pak jeho otec nedorazil na domluvenou schůzku a... Však víte.
„Týden před tím jsem mu řekl, že začnu brát basketbal vážně. Teď jsem ho viděl ležet na zemi mrtvého. Musel jsem se ho dotknout, abych věřil, že je to pravda. To ve mně hodně zůstalo,“ vzpomíná Schröder.
Vrátil se do basketbalového týmu. Trápil se, nedařilo se mu, plakal, ale zůstal. Chodil normálně do školy a potom celé odpoledne hrál.
Hráčů jako on bylo v Německu pomálu, přesto měl stále víc kritiků než zastánců. Všem připadal jako frajírek. Jak se oblékal, jak mluvil, jaké měl vlasy...
„Vždycky byl sebevědomý. Na trénink přišel v růžové čepici, žlutých kalhotách a červených botách. Všechny bránil neustále po celém hřišti,“ vzpomíná jeho bývalý trenér ze střední školy Frank Menz.
Bratr ho ale podporoval, stejně jako matka.
„Doma mi říkali, že jsem speciální a musím toho využít. Prý, že takové hráče hledají na celé světě. Jsem až arogantní,“ chlubí se Schröder.
Přes všechno to sebevědomí Schröder nevěřil, že se může prosadit v NBA. Až když uviděl v hledišti v Braunschweigu skauta s logem Houstonu na tričku. Po draftu 2013, kde si ho na sedmnáctém místě vybrala Atlanta, byl chvíli ohromen hvězdami v klubu typu Ala Horforda, Paula Millsapa a dalšími. Na konci sezony už vykládal, že by chtěl daleko víc hrát.
„Měl jsem v hlavě, že chci být vyměněn někam, kde dostanu víc minut. Bylo mi dvacet, choval jsem se trochu jako blázen. Všichni ostatní v čele s Paulem Millsapem mi ale říkali, ať se uklidním a jsem trpělivý,“ vypráví Schröder.
„Je to pro mě velký krok být hráčem základní pětky. Po všech těch výměnách to pro náš tým bylo složité, ale Paul nás všechny podržel. Je neskutečný, jak je klidný a podává stálé výkony,“ vzpomíná Schröder na období před sezonou, kdy Hawks vyměnili rozehrávače Jeffa Teaguea a svěřili mu klíčovou pozici.
„Za poslední rok moc vyzrál a stal se lepším hráčem i člověkem. Nevsadili bychom na něj, kdybychom mu nevěřili,“ říká trenér Budenholzer.
I přes všechna slova Schröder stále projevuje náznaky nevyzrálosti. Mnohokrát v této sezoně bylo jasně poznat, jak je naštvaný na své spoluhráče.
„Má novou smlouvu, novou roli. Držím mu palce a budu ho podporovat. Zvládne to. Potřebujeme jen, aby byl agresivní a věřil svým spoluhráčům,“ soudí o něm Dwight Howard.
Mimo hřiště však stále zůstává reputace divokého kluka. Je posedlý zlatem, jedno z jeho aut značky Audi je vyvedeno ve zlatě a i části interiéru jsou ze zlata. Také má rád maskáčový vzor, kterým jsou pokryty další dva Schröderovy vozy.
Dennis Schroder Drives A Gold Audi R8 But He Couldn't Avoid This Incident https://t.co/5mAiQyXc2m https://t.co/ajxWabIMON
Někteří z jeho protihráčů tvrdí, že si Dennis užívá večírků. Dokonce si otevřel svůj vlastní noční klub s názvem DS17, kde byl mnohokrát vyfocen pozdě v noci, má prý rád vodní dýmku. On se dušuje, že vůbec neholduje alkoholu, natož drogám.
Jakkoli tráví Schröder svůj volný čas pochybně, zatím Hawks vypadají celkem chytře, když se zbavili Teaguea, který chtěl velký kontrakt, a získali za něj mladíka Taureana Prince plus prodloužili Schröderovi smlouvu.
