Hrdinka filmu Špína | foto: Falcon

PRVNÍ DOJMY: Náhlým hrubým znásilněním Špína teprve začíná

  • 19
Oslavuje se jako nadějná debutantka, nicméně Tereza Nvotová už před celovečerní hranou prvotinou Špína jednak sama hrála, jednak režírovala několik dokumentů. Obojí je na Špíně znát, příběh studentky znásilněné učitelem totiž režisérka vypráví z takřka reportážní blízkosti.

Sám hrubý, náhlý a ponižující akt během domácího doučování, kdy rodiče i bratr, kteří považují útočníka za rodinného přítele, jsou na dosah, není pro Nvotovou těžištěm vyprávění. Nedělá z něj ani lacině senzační, ani umělecky objevitelskou podívanou. Stalo se, hnusné, tečka. Ale co bude následovat?

To je klíčová, i když lehce osvětová cesta, kterou Špína provede svou hrdinku od sebevražedných pokusů přes konfrontaci se stejně, ne-li daleko hůře stíhanými spolupacienty dětské psychiatrie až k odvaze promluvit. A také k hořké dospělosti: kdysi nevinné tlachy s kamarádkou o sexu teď nesnáší.

Právě jazyk náctiletých patří k prvkům, které autenticitu snímku násobí: všechny ty silácky světácké vulgarity či vtípky přesně odrážejí věk zvědavé dychtivosti, kdy panicové dělají ramena a panny provokují. Je to jen hra - zatím, stejně jako hra na nejlepší způsob smrti - ale tím hůř, když se naplní.

Ráz dokumentu má Špína zejména v léčebně, kde režisérka zapojila do dění i neherce, chovance dětských domovů a diagnostických ústavů. Jejich slovník, temperament a bezprostřednost okysličují látku, která se občas drží spíše sociálně typických „případů“ než jedinečných osudů.