V Nuslích bydlím už skoro deset let. Nezažila jsem divoká 90. léta, kdy Nusle měly renomé opravdu nebezpečného místa, kam se po setmění vydá jen šílenec.
Novinové reportáže popisovaly okolí Horek (mimochodem mé současné adresy) jako Bronx, kde bitkaří party narkomanů, Romů (místních narko bossů) a ostrých skinheadů, a to sice pod štíty secesních domů, ale horší kategorie než těch na Vinohradech.
Rozlehlé měšťanské byty v nich skoro nejsou, tady se stavělo malometrážně a rychle pro dělníky. „Nevadí mi křivý stěny, plísní dávno pohrdám, okna nejsou utěsněný, podlaha je samý šrám. Na záchod jdu třicet metrů na truc holou pavlačí, proto radši seru v metru, někdy to však nestačím,“ zpívaly o Horkách Tři sestry. Před pětadvaceti lety.
Přistěhovala jsem se do Nuslí už zkultivovaných, byť pořád povětšinou omšelých, umolousaných, na každém rohu už je nejen hospoda, ale i vietnamská večerka. Mimochodem, kdo chce poznat autentické čtyřky, musí sem, nikde není jejich koncentrace tak hustá.
Ale honem, než začne platit protikuřácký zákon. Bez toho oblaku dýmu, který dusí i kolemjdoucí na ulici, už nebude zážitek celistvý. Překročit práh nuselské nálevny, zpravidla velikosti sídlištního obýváku, v každém případě vyžaduje odhodlání. Bývá to totiž výsostně štamgastská záležitost s pivem za dvacku a miskou pro Alíka na prahu.
Jenže i to se mění. Na ulici halasí angličtina, celá procesí se vykulí z tramvaje na náměstí Bratří Synků a táhnou do „Zlejch“ - tedy Zlých časů, hospody, která dneska zabírá tři patra v Čestmírově ulici.
Byla jednou z prvních, která na pípě čepovala denně desítky piv z minipivovarů, a taky o ní vyšel článek v New York Times. V pátek večer tu není jediná volná židle a i ve všední den je třeba na místo počkat.
Mimochodem, už pár let se tu nekouří.
Zbývá možnost koupit si v přidruženém Pivkupectví aspoň ekluzivní lahváč na doma. Nebo to zkusit o kousek dál u Bansethů, ačkoli i to je patrně bez šance. Lokál U Bansethů, toť místní instituce. Vaří vlastní pivo a připravují poctivou kuchyni, díky níž je pořád narváno.
Kachna pečená v peci a napěchovaná bramborovými šiškami se zelím je bez nadsázky legendární a za cenu pořád víceméně lidovou. „Bansethi“ patří Vladimíru Baštovi, podnikateli s nosem na to, co zrovna letí. Ať už jsou to kachny, nebo právě zmrzlinárna vybudovaná na místě někdejších toalet rovnou na Synkáči.
Náměstí Bratří Synků, srdce čtvrti a jeho okolí, dokonce i výše zmíněné Horky, vzkvétají. Ještě před třemi lety bych si nepomyslela, že tu v blízkém dosahu vzniknou italské lahůdky, špičková sýrárna, bezlepková pekárna, francouzské speciality, zcela hipsterská prodejna městských kol, kavárna, dvě farmářské prodejny a v jednom vnitrobloku dokonce i čerstvě založená komunitní zahrada.
Srdce Synkáč. Přirozené centrum. Stojí tu nejvýstavnější domy z celé čtvrti.
Je fakt, že tyhle příklady vzestupu Nuslí se nalézají v těsném sousedství heren, kterými je čtvrť prolezlá. Loni však vyhlásila radnice nulovou toleranci hazardu a jedno hráčské doupě po druhém by mělo přicházet o licenci.
Šance, že je v blízké budoucnosti nejspíš nahradí bistra, kavárny a jiné doklady dobrého bydla, je vysoká. Nusle se prokazatelně gentrifikují a právě v okolí náměstí Bratří Synků je změna nejviditelnější.
Urbanisté nevidí gentrifikaci (tedy proces, kdy se do méně prosperujících čtvrtí stěhují movitější obyvatelé, v důsledku čehož místo bohatne, ale mizí z něj původní obyvatelé) jako pozitivní proces.
Zatím to však nevypadá, že by Nusle ztratily svůj mile periferní ráz a ducha, koncentrace vypulírovaných vousáčů v kostkovaných košilích je na ulicích minimální. To už se spíš stahují do nově vzniklých bytových domů mladé rodiny, bydlení je tu pořád dostupnější než v jiných částech širšího městského centra. Vzestup Nuslí bude pokračovat.
Do centra jenom krok
Vlastně je spíš záhadou, proč celý proces započal teprve nedávno. Jde přece o čtvrť se všemi trumfy v ruce. Že není v módě jako elegantní, vzdušné a celkově velkorysejší Vinohrady, se dá pochopit: stačí se podívat na vinohradské pečlivě dlážděné třídy s alejemi stromů, jejichž koruny přímo vybízejí, aby pod nimi kavárníci rozložili stolečky.
A teď to porovnejte s nuselskými užšími, záplatovanými chodníky, kde jedinou zelení je letní výše zmíněný plevel. Jenže podobně „šmucig“ jsou Vršovice, které handicap přetavily do nepopiratelného šarmu nezávislého berlínského střihu. Jenže! V Nuslích není třeba místních trendy podniků, když jste za pár minut v centru nebo v bohémských Vršovicích.
Možná je to tím, že Nuslím chybí prvotní impulz, jaký vtiskl Vršovicím a dnes slavné Krymské ulici kavárník Ondřej Kobza. Bylo by ale nespravedlivé říci, že se místní nesnaží. Kolem Zlých časů se zformovala sousedská aktivita, která pořádá pouliční slavnost Zažít Nusle jinak s čím dál větším ohlasem.
Nucená „přespolnost“ je však jedna ze slabin Nuslí. Nemáme vlastní kino, hudební klub, nezávislou galerii, ba ani plácek na fotbal. Zato máme čtyři divadla, všechna na místech, kudy kráčela historie.
Začněme nejméně známou scénou - Divadlem Bez Hranic, které působí v někdejším kině Bouček, jednom z nejstarších pražských biografů. Jen přes roh je Komorní Fidlovačka, poboční scéna největšího nuselského divadla, která vznikla z kina Morava. Z Jezerky, kde dnes hraje Společnost Jana Hrušínského, vysílala experimentálně barevně Československá televize.
Divadlo Na Fidlovačce si nechme nakonec: každý školák ví, že stojí na místě někdejších ševcovských slavností, které inspirovaly Josefa Kajetána Tyla ke hře, v níž poprvé zaznělo Kde domov můj.
Ještě mocnější je novodobý příběh Fidlovačky, která vstala z mrtvých zásluhou Tomáše Töpfera a Elišky Balzerové, kteří čtvrt století zavřenou ruinu s propadlou střechou vzkřísili a vrátili do divadelního oběhu již v roce 1995.
Na Jezerce. Poměrně mladý park vznikl až po válce, divadlo se v klasicistní usedlosti hraje od roku 2004.
Dnes je na nuselských scénách pozoruhodné především to, že se všechny drží tradičního repertoáru, měšťanského a vstřícného typu divadla. Aby byl počet divadelních aktivit úplný, musíme zmínit Centrum pro nový cirkus Cirqueon.
Centrum sice nehraje pro veřejnost, ale pořádá kurzy a vychovává budoucí umělce. Chcete se naučit závěsnou akrobacii nebo žonglovat? V Cirqueonu naleznete nejen všechny pomůcky a lektory, ale především tvůrčí a svobodnou atmosféru. Oba mí potomci tu navštěvují kurzy pro děti a myslí si, že je to nejlepší věc ve čtvrti vůbec.
A propos: celou dobu, co zmiňujeme Nusle, máme na mysli srocení secesních a prvorepublikových budov v okolí Synkáče. Jenže minimálně katastrálně mají Nusle víc podob a o každé jejich části by se dal napsat článek samostatný.
O okolí Pankráce (místními občas zvaný Nuslokrác) se soudem, věznicí, ulicemi přervanými magistrálou a lemovanými pomníčky za padlé na barikádách během Pražského povstání.
O parku Jezerka (jediném pravém nuselském), obklopeném výstavbou nabízející ideál bydlení v zeleni: solidní prvorepublikové činžáky s předzahrádkou, jaké si stavěli tehdejší družstevníci, ostatně napovědí i názvy ulic: U Družstva Ideál, Zdaru nebo Na Výsledku.
Svou vlastní kapitolu by si zasloužilo malebné území pod vyšehradskými hradbami kolem Čiklovy ulice, kde se za zarostlým plotem mimochodem ukrývá tajemná „Trnkova zahrada“, tedy přesněji někdejší studio Krátkého filmu.
Právě v Nuslích se potkali medvědi u Kolína a vznikly zde animované příhody pánů kluků a nevrlého kocoura. Možná jste někdy tudy jeli po souběžné vlakové trati směrem na smíchovské nádraží a divili se náhlému zjevení upravené zahrady s pitoreskními sochami. Prostor je ale veřejnosti nepřístupný, hotel, který zde měl vzniknout, existuje jen na papíře.
Oficiální statistika, kolik lidí ukončilo svůj život skokem z Nuselského mostu, neexistuje, odhadem kolem tří stovek.
Surově krásný most
Chtělo by se rozepsat o Jaromírově ulici, která vzhledem vcelku připomíná výstavní vinohradské třídy, život v ní však netepe a všechny restaurace a provozovny v ní tak či onak spíše umírají na úbytě. Je to totiž typická tranzitní ulice, jedete po ní tramvají, vystoupíte, jen když má spoj nenadálou poruchu.
Tyčí se nad ní ale dominanta, kterou zmínit musíme. Nuselský most. Dostal se i do zahraničních příruček referujících o oblíbených místech sebevrahů, vyprávěly se historky, že se pod ním nevyplatí parkovat, protože nikdy nevíte, co vás čeká za stěrači.
Oficiální statistika, kolik lidí ukončilo svůj život skokem, neexistuje, odhadem kolem tří stovek. Nejčastěji se vrhali právě na nuselskou stranu, pomník Kryštofa Kintery na paměť nejzoufalejšího řešení stojí ale na druhé, vinohradské straně v parku Folimanka (viz článek Pražský Nuselský most slaví čtyřicet let, architekti dostali šest tisíc).
Letos má skončit generální oprava Nuseláku a také je to přesně deset let, co byly na zábradlí instalovány takřka nepřekonatelné zábrany, díky nimž stavba ztrácí své neblahé přízvisko most sebevrahů. Můžeme jej zase tak vnímat jen pro jeho strohou a působivou estetiku, protože ten most krásný je! A na svou dobu smělý, monumentální, a přesto se nad údolím tyčí bez známky arogantního velikášství. Před pár lety vznikl návrh na rozsáhlá umělecká graffiti na jeho pilířích. Neprošel, přednost dostala krása surového betonu. Naštěstí.
A co bude dál? Třeba za dalších deset dvacet let napíšu tenhle článek znova. O tom, jak tvář Nuslí změnilo metro D. Každá volná parcela ve čtvrti bude nejspíš zastavěná, však brownfieldů čekajících na revitalizaci je tu pořád dost.
V areálu nuselského pivovaru i někdejší mlékárny patrně vzniknou exkluzivní byty a možná kanceláře, které do čtvrti přitáhnou ekonomickou sílu, která chce utrácet v restauracích a kavárnách.
Okolí tratě, oddělující Nusle od Vršovic, bude odhlučněné a modernizované, zmizí sběrné suroviny, podivné přístavby, prodejny stavebnin a dílny (ale s nimi bohužel dost možná i drobné řemeslné živnosti, které dnes ve čtvrti hojně sídlí).
Řada z toho se už vlastně děje teď, jen to ještě není tolik vidět. Nusle jsou v pohybu. A my starousedlíci doufáme, že na té cestě vpřed neztratí svého ducha a budeme mít jak na nájem, tak na všechna cappuccina v místních stylových kavárnách.
