Speikboden a Klausberg jsou dvě lyžařská střediska na hranici Rakouska a Itálie, kde ještě v březnu a dubnu panují ideální sněhové podmínky. Od české hranice je to pět hodin cesty autem, přesto tu moc českých lyžařů nepotkáte.
Přitom tu objevíte perfektní rodinné lyžování a nespočet gurmánských zážitků. Horské boudy, chaty a restaurace se totiž předhánějí v nabídce všech možných tyrolských specialit. A nechybí ani skvělé atrakce.
Do spodního prádla
Velkým dobrodružstvím je nocováním v iglú. Malou „eskymáckou vesničku“ mají v lyžařském středisku Speikboden kousek pod vrcholem.
Několik menších stavení stojí roztroušeno v nadmořské výšce 2000 metrů, hosty sem vyveze lanovka. „Iglú jsou stavěna podle vzoru pravých eskymáckých obydlí,“ vysvětluje mladá Silvia, která hosty ubytovává a mluví plynně německy, italsky a anglicky.
V iglú se můžou ubytovat dva nebo čtyři nocležníci. Uvnitř je chladno, ale na posteli s kožešinami leží kvalitní spacáky do minus 30 stupňů, do kterých se zima nedostane. „Nejlepší je spát jen ve spodním prádle, to se ve spacáku nejvíc zahřejete,“ radí Silvia a doporučuje na noc čepici.
I když tu noční teploty padají pod nulu, naproti iglú je obří káď plná horké vody. „Topí se dřevem v kamnech pod kádí, koupat se můžete až do hluboké noci,“ říká s úsměvem další správce „vesničky“ Freddy.
Naproti kádi je pak obří sud s vnitřní teplotou kolem 100 stupňů, který slouží jako sauna pro šest lidí. A hned vedle stojí bouda se stolem a kamny, kde si můžeme po léčebné kůře popovídat a v klidu odpočinout.
Večeře v ledovém paláci
V sedm večer se v největším iglú podává večeře. Na stoly s nádhernými ubrusy a svíčkami nám Freddy, který je zároveň kuchař, servíruje v červeném kotlíku hovězí vývar, poté hovězí guláš s místními špekovými knedlíky a nakonec dezert v podobě palačinek. Vše zapíjíme „panákem“ místního likéru. Sklenice je, jak jinak, z ledu a musíme pít rychle, jinak se rozpustí.
„Kuchyň je otevřená 24 hodin denně, pivo, nealko a čaj si berte, kdykoliv dostanete chuť,“ nabádá nás Freddy po večeři a odchází nocovat do jedné z horských chat. My se ještě dlouho po půlnoci „vyvalujeme“ v horké lázni a sledujeme padající hvězdy.
Pokud by někomu vadila zima nebo tma v iglú, které je bez elektřiny pouze s malou lampičkou, může se přesunout do nedaleké horské chaty a přespat ve vytopené místnosti, která přes den slouží jako školka a dětský koutek.
Ze spacáku do lyží
Probudit se ráno ve 2000 metrech v prudkém slunci je šok. Iglú stojí v horní části střediska, takže z postele vyskočíme přímo na sjezdovku. Až dolů na parkoviště trvá sjezd 20 minut a měří odhadem šest kilometrů. Ve středisku jinak najdete na celkem 16 sjezdovkách 38 km upravených svahů (z toho 21 km modrých sjezdovek, 6 km červené a 11 km černé).
Teď ve slabší sezóně se dají skipasy pořídit za 34 eur, čtyřdenní pro dospěláky pak vyjdou na 126 eur. Fronty tu nejsou, zato u půjčovny lyží ano. Za sadu pro dospěláka na čtyři dny platíme 54 eur za čtyři dny, za děti se platí o 20 eur méně. Z nejspodnější místa jezdí do nejvyššího bodu jménem Sonnklar pak míří dvě lanovky. Cesta nám trvá zhruba 10 minut.
Skoro posvátné ticho nejvyššího vrcholu zmizí s příchodem do legendární malé restaurace Sonnenhütte. Lidé tu vysedávají na lavičkách, obdivují vzdálené Dolomity, jedni se opalují, druzí zdarma ochutnávají jihotyrolská vína u stánku. Uvnitř Sonnenhütte to vře. Je tu živá hudba, desítky hostů a výtečná kuchyně. Za všechny delikatesy lze zmínit snad slaninu s vejcem a bramborami.
U kraje jedné z horních sjezdovek ve Speikbodenu si zkoušíme další atrakci, tentokrát pěkně adrenalinovou. Na speciální sjezdovce na nás čeká prudký úsek, kde se to dá pořádně „rozpálit“ a počítač nám měří rychlost. Má rychlost byla pro představu 76 km/h. Pokud budete mít zájem, můžete si změřit síly i se zdejším rodákem Christofem Innerhofferem, vítězem světového šampionátu nebo stříbrným z olympiády v Soči. Ital tady ve Speikbodenu trénuje.
Ubytování od 16 eur
Zmíněná iglú jsou jen pro pár hostů, takže naprostá většina návštěvníků spí v hotelích městečka Sand in Taufers, oblíbený je hlavně levný hostel Sun s nocí od 16 eur. Kdo chce luxus, může využít některý z početných horských hotelů, například Feldmilla.
„Založili ho mí rodiče. Nejdřív k nim chodili místní lidé jen tak na návštěvu, pak začali některým vařit a nakonec tu otevřeli dvě místnosti na spaní,“ popisuje historii majitelka Ruth Leimeggerová. Dnes je jeden z největších, pokoje jsou docela obyčejné, prostorné, s výhledem na horské štíty. Restaurace luxusní, přitom jídla nejsou předražená.
Výborný je po celodenním ježdění venkovní bazén a wellnes. A pozor! Kdo vstoupí do zóny se saunou, musí nechat děti za dveřmi - hosté zde chodí nazí a nedivte se, když si k vám do vířivky sedne krásná Italka. Ve smíšených saunách je nutné dát si pod sebe ručník a nesedat holým tělem na rozpálené lavice, jinak vás místní návštěvníci pokárají.
Klausberg
To středisko Klausberg je orientované na sever, takže sníh je kvalitnější. A pro lyžaře tu mají specialitu. Každý den ve 13 hodin otevřou v nejvyšším bodě Klausbergu sjezdovku, která je čerstvě upravená rolbou, takže kdo nestihl ranní „ manšestr“, má šanci. Ceny za skipas jsou podobné jako ve Spikebodenu, za celodenní zaplatí dospělí 34,5 eur, za čtyřdenní 126,50 eur. Vybrat si můžete mezi 20 sjezdovkami o celkové délce 32 km.
Koho omrzí lyže, může vyzkoušet bobovou dráhu. S 1,8 kilometru je nejdelší v Itálii, vozík dosahuje rychlosti až 40 km za hodinu. Jízda stojí 3,7 eura, k celodennímu skipasu je jedna zdarma.
Pokud uprostřed jedné ze sjezdovek potkáte malou chýši a starého podivína v klobouku, tak je to osmdesátiletý Franz, zdejší samorost, který hraje na zvonky a v kotli vaří lahve svařeného vína. Pevnou cenu nemá, svařák vám prodá i za jedno euro. Pokud mu dáte víc, buďte opatrní. To pak posadí hosta na pařez a řekne: Jdu pro medicínu. Vrátí se s lahví kořalky, zakloní hostovi hlavu a lije mu pálenku rovnou do krku.
Jeho medicínu jsme radši vynechali a zamířili do obří restaurace Kristallalm, kde jsme za 14 eur vychutnali klasický vídeňský řízek a za 13 eur těstoviny s lanýži. Lístek je v němčině a italštině.
Čarodějka z Arcany
Vysoko nad údolím, ale stále ve městečku Sand in Taufers, stojí restaurace Arcana. Najdete tu příjemné posezení u kachlových kamen jako v typické české hospodě, stejně jako luxusní restauraci.
Vše má pod palcem rodina Ebenkofler. Majitelka Anneres je tak trochu čarodějka - připravuje tinktury, masti a vonné oleje a vše prodává v malém obchůdku.
„Všechny louky a pole, každá hora i kopce jsou lékárny. Zdejší divoké byliny jsou nedílnou součástí naší kuchyně a kulinářských specialit,“ říká hezká žena neurčitého věku. Umění se naučila od své babičky, která tu žila v době, kdy lidé neměli o turistickém ruchu ani potuchy. Dnes si restaurace nezadá s těmi francouzskými. Některé hosty možná nepotěší jedna zvláštnost – jídlo se totiž nevybírá, rovnou ho tu servírují. Něco jiného dostávají muži, něco jiného ženy.
Zkušenost z regionu je opravdu jedinečná. V těchto jihotyrolských střediscích se dají spojit lyže, relaxace a možnost ochutnat skvělá jídla s rozumnými cenami. Jak říká známý kuchař českých prezidentů Jaroslav Sapík: „Pokud bych si otevřel restauraci v zahraničí, tak v Jižním Tyrolsku. Lidé sem jezdí sportovat a mají dobrou náladu. Tam bych vařil rád.“