Srovnejte horizont, letíte moc doleva, pokřikuje na mě Petr Bílý, zatímco vypíná autopilota a země v průzoru se nebezpečně přibližuje. Přistávací dráha letiště se z té výšky zdá titěrná.
Přístrojová deska letadla bliká, motory hučí a zadek mám sevřený, že bych jím mohl louskat ořechy. Mnohatunový kolos se řítí dolů a šance zahájit nezdařené přiblížení a s letadlem opět vystoupat je pryč.
„Čumák nahoru, honem, nebo to zapíchnete do země,“ radí mi pilot a letadlo klesá k ranveji. Přístroje na mě něco ječí, ale já se křečovitě držím kniplu, abych dráhu neminul. Stroj dosedá. „Brzděte!“ rozkazuje mi můj průvodce a já sešlápnu pedály až k zemi. Žaludek se mi zmítá v útrobách a krev valí do hlavy.
Simulátor přelstí i lidské instinkty a smysly
Právě jsem přistál s dopravním letadlem DC-9. Tedy, jenom jako. Jsem v simulátoru, který je ale tak dokonalý, že přelstí i lidské instinkty a smysly. Nacházím se totiž v kokpitu skutečného letadla, jehož knipl je oprýskán rukama živých pilotů, kteří jej tisíce hodin třímali v ruce.
Kolem kabiny letadla je zvenčí plátno o průměru šest metrů s pozorovacím úhlem 270 stupňů, kam projektor promítá simulaci skutečného světa. Druhou takovou projekci v Evropě nenajdete.
„Není to jen simulátor, ale kus skutečného letadla. V Česku jsme jediní,“ pyšně se usmívá Petr Bílý, majitel letadla. Před čtyřmi lety jej sehnal v Americe a dopravil do Vratislavic nad Nisou, kde v areálu Intexu letecký simulátor s dalšími lidmi stavěl. Kokpit pochází z letadla McDonnell Douglas DC-9, které v Americe přepravovalo na vnitrostátních linkách cestující do roku 2010.
Připojuje se k nám hlavní mechanik Jindřich Machalínek. Na letadle poslední čtyři roky dělal každý den a zná jej tedy lépe, než cokoliv jiného.
„Máme k němu kompletní dokumentaci. Dodal nám ji bývalý mechanik, má 25 tisíc stran. Podle ní se dá dohledat konkrétní schéma každé vyrobené dé cé devítky. Přesně tak vím, jak je zapojen každičký drátek,“ vysvětluje.
Letadlo se chová jako skutečné
Simulátor tvořený kokpitem a projekčním plátnem je ale unikátní ještě v jiném směru. Zatímco jiné simulátory pouze počítačem předstírají chování přístrojů, Bílého letadlo se chová jako skutečné. Všechny budíky, fungující na elektromechanickém principu, jsou tu původní.
„My těm přístrojům simulujeme podmínky letu, na které reagují. Vyrábíme jim podtlak, tlak, elektrickou kapacitu, napětí, třífázový proud pro navigační přístroje, magnetické pole nebo proměnné síly do kniplu. Letadlo si myslí, že je ve vzduchu, dodáváme mu stejná data, jako by letělo. Nic tu není náhražka,“ zdůrazňuje hrdý majitel stroje.
To z něj činí jediný exemplář na světě. Touto cestou ještě žádný jiný letecký simulátor nevznikl. Bílý přiznává, že se vydali tou nejsložitější cestou.
„Stálo nás to čtyři roky života a deset tisíc hodin práce mě a mých kolegů. Třeba Jindřich tu trávil asi deset hodin denně, obětoval se tomu,“ chválí svého kamaráda majitel.
Petr Bílý také čtyřikrát překročil rozpočet, který si stanovil. I proto se rozhodl simulátor zpřístupnit veřejnosti, aby náklady na jeho stavbu alespoň částečně pokryl.
„Může sem přijít jednotlivec, ale i skupiny. Mohou se tu slavit narozeninové párty, pořádat teambuildingové akce. Maximálně pojmeme 15 lidí,“ vypočítává. První návštěvy už má simulátor za sebou.
„Lidi odcházeli a byli plni zážitků. Úplně nadšeni. My jim samozřejmě pomáháme, říkáme co mačkat, za co tahat. Nezatěžujeme je technikáliemi. Ale pokud přijde skutečný pilot, tak si je schopen zalétat sám,“ je přesvědčen Bílý.
Stroj nalétal bezmála 90 tisíc hodin
Pln zážitků jsem i já. Chvějí se mi kolena a žaludek ještě pár hodin odmítne tuhou stravu. Simulace letu a přistání byla tak skutečná, že při náklonu letadla člověk skutečně tělem vyvažuje - přitom celou dobu sedí v rovině.
„Ten pocit bych chtěl zase zažít. Přijít sem nepolíben tím vším, sednout si do kabiny a letět poprvé. Tomu se nic nevyrovná,“ usmívá se na mě Jindřich Machalínek.
„Když jsme poprvé zprovoznili tu vizualizaci, musel jsem si z toho sednout a dát si cigáro. Bylo to tak skutečné! Normálně se mi motala hlava. A některým lidem z toho bylo i špatně, nemohli se ani koukat z okénka ven,“ dělí se o své zážitky mechanik.
Letadlo, jehož kokpit je teď ve Vratislavicích, létalo původně v USA. V roce 1969 ho koupily havajské aerolinky, později Northwest Airlines a nakonec létalo pod Delta Airlines. Nalétalo bezmála 90 tisíc hodin.
Naposledy vzlétlo před sedmi lety, nedlouho před tím, než DC-9 přestaly létat úplně, to se stalo před třemi lety. Byly již zastaralé, hlučné a drahé na provoz. DC-9 jsou na první pohled charakteristické tím, že mají motory vzadu na trupu, namísto pod křídly jako současné letouny. Zadní stabilizátor na koncovém křídle je nahoře a tvoří charakteristické „T“.
Chtějí nasimulovat nejhorší nehodu
Letadlo DC-9 Češi znají z nejhorší letecké katastrofy v našich dějinách. V roce 1975 havarovalo v Praze-Suchdole jugoslávské letadlo DC-9, zahynulo 75 lidí. Neštěstí dodnes nebylo plně vyšetřeno a existuje řada teorií, proč piloti nedodrželi letovou hladinu a narazili se strojem do terénu. Petr Bílý se chystá pokusit se tuto nehodu nasimulovat.
„Máme stejné letadlo, umíme nastavit stejné podmínky, jaké tehdy panovaly. Dokonce jsme sem přidali jeden přístroj, který byl v tom jugoslávském. Ale zatím je to pro nás těžké, je to příliš emotivní,“ líčí majitel simulátoru.
„Zatím nejvíc věřím teorii, že piloti zahájili sestup a přestali koukat na přístroje. Řídili se pohledem ven a spletli si ranvej s osvětlenou silnicí nebo železnicí. Když si to uvědomili, už bylo pozdě. Před nimi se z mlhy vynořil kopec a do něj narazili,“ zamýšlí se Bílý.
Havarovat s takovýmto strojem je ale velmi snadné, jak jsem se před několika minutami sám na simulátoru přesvědčil. A pro piloty i prospěšné - naučí se totiž to, co při reálném letu nejde.
„Taky už jsem havaroval. Mám přitom nalétáno přes dvě stě hodin na skutečném letadle. Když jsem tu trávil večer s přáteli na baru a šli jsme si pak zalétat, tak jsem se sám divil, jak snadné je to pod vlivem alkoholu rozbít,“ loučí se Petr Bílý.
