A třetím důvodem je fakt, že Masaryk využil loňské slabé konkurence, takže prosincovým uvedením v jediném sále splnil podmínky Lvů, ač do kin jde až 9. března.
Všechny tři argumenty pro možný Lví triumf jsou naprosto legitimní; stačí však na výjimečný film?
Těžko. U všeobecně známých historických látek totiž nerozhoduje, o kom nebo o čem vyprávějí, ale jak, tedy jestli najdou nečekaný úhel pohledu.
Třeba Lidice ozvláštnil paradox muže, který zkázu vesnice přežil ve vězení. Amadea povýšila nad životopisnou ilustraci géniova protiváha v Salierim. Naopak Anthropoid je nový jen pro jeho zahraniční tvůrce, kteří příběh atentátu na Heydricha neznali. A podobně Masaryk má nosného hrdinu ve vypjatých retrokulisách, ale postrádá vlastní téma, klíč, důvod, proč se točí tady, teď a zrovna takhle.
Neboť Jan Masaryk coby rozervaná troska trpící kvůli Mnichovu pocitem vlastního selhání i zklamání z Beneše a zpovídající se psychiatrovi ze vztahu k otci, bratrovi a z vlastní osamělosti, to je poněkud banální psychologický profil.
Navíc pěstuje „freudovštinu“ v románově melodramatickém balení od rozbouřených vln, k nimž hrdina melancholicky brnká na klavír Kde domov můj, po snůšku nejotřelejších symbolů včetně šachových figurek.
Režiséry celého světa notně již prošoupaná terapeutova pohovka, na níž se dovedou povalovat zábavně snad jen hrdinové Woodyho Allena, ovšem slouží hlavně jako účelový středobod vyprávění na půdě amerického sanatoria, odkud se odvíjejí hrdinovy vzpomínky, zážitky, traumata. Tedy kokain, jazz a sex jako předválečné Užij si, dokud můžeš, otec TGM na smrtelné posteli s odkazem „Beneše se drž“, Anglie na postu diplomata či spíše „šaška, co jim říká pravdu“.
Právě tady se Masaryk nejvíce blíží metodě Českého století či Bohémy, tedy faktů vkládaných do dialogů včetně postelových, pouze s bohatší výbavou prostředí. Sudety se proberou v hřebčíně, francouzský postoj na ilegálních zápasech, jen aby pak u noblesní večeře mohlo zaznít – Škoda, že politika není férová jako box.
Podobně se vysvětlivky pašují do Masarykovy přednášky o otcově roli za hilsneriády a v osobě německého lékaře, jenž utekl před Hitlerem, se propojí dva festivalově žádané motivy, totiž uprchlíků a homosexuálů. Neosobní líčení se posouvá od sentence k bonmotu, třebaže Roden své kouzlo vždy nějak uplatní a Oldřich Kaiser v roli Edvarda Beneše zvládne i prázdné věty: „Víš, co teď vidím? Svítání.“
Zajímavější je zákulisní dění kolem Mnichova, velmi zevrubně pojaté a pro někoho možné objevné. Jenže účelem filmu není zopakovat údaje, jež si lze najít jinde, a nazdobit je šerosvitem.
Ano, Masaryk nepůsobí chudě, ovšem režisér Julius Ševčík se tradičně stará, aby „to“ pěkně vypadalo, a pomíjí, že manýristické spoléhání na leckdy přepjaté efekty se nepotkává s obsahem. Ani ryba, ani rak, ani fikce, ani rekonstrukce; vznikla načechraná pocta plná filmařských klišé, jíž na rozdíl od díla Ztraceni v Mnichově schází to podstatné: nápad.
