Oproti rozlehlým sídlištím ve velkých městech působí Dolní Sídliště v Rokytnici v Orlických horách nenápadně. Panelové domy tu stojí jen tři, ostatní budovy se stavěly ještě z cihel. Jsou totiž znatelně starší a stejně jako novější objekty v lokalitě odrážejí historii Československa.
Sídliště vzniklo v sousedství železnice už za první republiky. Vyžádala si to armáda, jejíž generálové si Rokytnici vybrali pro vybudování zázemí k obraně pohraničí. Zatímco západně od dráhy vyrostla kasárna, na východ od železnice se začaly stavět bytové domy pro armádní důstojníky.
První českoslovenští vojáci však do městečka dorazili daleko dříve, hned po vyhlášení samostatné republiky. Město obsadili 15. prosince 1918. Tehdy v Rokytnici žila výrazná německá většina a hrozilo, že se zdejší bývalé panství bude chtít připojit k sousednímu Německu. Posádka nakonec ve městě zůstala a později se Rokytnice stala zázemím pro vojáky z nedaleké tvrze Hanička, která vyrostla v letech 1936 až 1938 pět kilometrů nad Rokytnicí. V době míru byla tamní posádka právě v rokytnických kasárnách.
„Bylo tu asi 800 vojáků. Souběžně s kasárnami se stavělo několik domů na sídlišti, kde bydleli lampasáci (důstojníci, pozn. red.). Původně se sídliště stavělo pro posádku. Až po válce tam vyrostly další domy, s nimiž disponovalo město,“ popisuje rokytnický pamětník a bývalý dobrovolný strážce CHKO Orlické hory Vladimír Hudousek.
Původní objekty mají jen dvě nadzemní podlaží se čtyřmi byty, v nichž se topilo kamny. Vedle budov dodnes stojí dřevníky. V jedné bydlí i bývalý voják, dnes třiaosmdesátiletý Jan Štefko. V roce 1953 narukoval do Fulneku a později se s posádkou přesunul sem.
„V té době už tu stálo osm domů. Pak se přistavovala osmnáctka, ta je až tam vzadu. Nás ale pak přeložili do Seredi. Mě to ale na vojně přestalo bavit, tak jsem šel dělat, přestěhoval jsem se zpět do Rokytnice a dostal jsem tento byt,“ vzpomíná Štefko.
Armáda se z Rokytnice přesunula do Seredi v roce 1966 a nechala tu jen strážní jednotku. Nejspíš právě to ovlivnilo zásadně život městečka v dalších dvaceti letech. Po invazi „spřátelených armád“ se totiž Rokytnice v Orlických horách proměnila v město Rudé armády. Místo dřívějších 800 vojáků jich najednou v kasárnách žilo na tři tisíce.
Důstojníci zabrali české byty
Podle pamětníků spali na etapy, protože se nevešli na ubikace. Někteří prý přespávali venku ve stanech. Pro příhraniční městečko, které se při poválečném odsunu Němců prakticky vylidnilo, to byla citelná rána. Podle statistik v něm v roce 1971 žilo 1 726 obyvatel.
„Slyšel jsem, že ruští vojáci měli přijít do Kostelce nad Orlicí nebo jinam do kraje. Oni sem ani nechtěli, protože je to v pohraničí. Chtěli být u nějakého většího města. Jenže tady bylo zrovna místo,“ vypravuje Josef Januš.
Také sovětští důstojníci měli bydlet na sídlišti. Ve starých domech však zůstalo jen několik volných bytů, a protože místní těsně po invazi okupanty „nemuseli“, zdejší národní výbor začal byty obsazovat českými rodinami.
„Jenže pak přišel tvrdý zákaz. V jednom bytě se dokonce střílelo. Rusové ho obsadili, aniž by k tomu měli právo, a nechali ho hlídat vojákem. Byt však dostala jedna naše rodina a chtěla se tam nastěhovat. Došlo ke střetu, při kterém padly výstřely,“ líčí Vladimír Hudousek.
Volné byty Sovětům nestačily, a tak na sídlišti postavili dva panelové domy, které sloužily výhradně jim. Pracovalo se v ruské režii a s panely přivezenými ze Sovětského svazu. Další panelový dům vyrostl přímo v kasárnách a sloužil jako ubikace pro řadové vojáky.
„Měli všechno udělané tak, že nemuseli dělat fasádu. Už na panelu byly nalepené obkladačky. Jenže to stavěli rusky – okna i balkony byly nakřivo, jak jim to vyšlo. Na schodišti bylo mezipatro třeba o schod níž a další schody začínaly dvojitým schodem. Prostě se s tím vůbec nepárali. Kdyby tu díru alespoň vybetonovali, ale oni to nechali být,“ popisuje Hudousek, který dům pro důstojníky navštívil dvakrát. Všiml si tam i vykopnutých dveří. „Jak byli ožralí, asi je báby nechtěly pustit domů, tak vykopli dveře.“
Sovětské paneláky už s kamny nepočítaly, a tak Rusové přímo mezi domy postavili kotelnu a později i polní prádelnu. V té se topilo mazutem. Vojáci přistavili cisterny na cestu nad sídlištěm a trubkami palivo pouštěli samospádem do prádelny. Obě zařízení stála asi 30 metrů od sebe a chrlila hustý černý dým. Komín kotelny přitom v začátcích nedosahoval ani výšky sousedních bytových domů, později ho zvýšili.
Sovětský „ropovod“ netěsnil, nafta tekla do trávy
„Bylo to takové provizorní. Měli tam strašné podmínky, hlavně v zimě, když tam v mrazu všechno rozkládali,“ vybavuje si Josef Januš.
„Z toho jejich ropovodu v každém spoji tekla nafta do země. Bylo to šílený. Dodnes by se tam našly trubky, jak se po revoluci kontrolovalo, jestli není země kontaminovaná. Tady po nich zůstal strašný bordel, ale je to pokryté hlínou a nikdo to už nevidí,“ kroutí ještě dnes hlavou Vladimír Hudousek, který byl spoluzakladatelem zdejší organizace Českého svazu ochránců přírody a na praktiky sovětské posádky si několikrát marně stěžoval.
Jan Štefko však své sousedy brání. Podle něj se mezi nimi našli i slušní lidé: „Někteří Rusové byli velice solidní a snažili se všechno udržovat, ale někteří byli bordeláři. Jako u nás – každý je jiný.“
Na sídlišti se přesto nežilo tak špatně. Důstojníci měli kasárna hned vedle, v sousedství bylo nádraží a později tu vznikl také obchod.
„Já byl na vojně v roce 1986 a můj táta tu tehdy v akci Z stavěl prodejnu potravin. Manželky těch vyšších šarží byly movitější, nepracovaly a v Rokytnici utratily hromadu peněz. Prodejnu finančně držely nad vodou, a když Sověti odešli, tak to padlo. Mladší holky pracovaly v prádelně a některé snad dělaly kabelky ve Sněžce,“ říká Januš.
Sovětští důstojníci ale nebydleli jen na Dolním Sídlišti. V sedmdesátých letech vyrostlo v Rokytnici také panelové sídliště U Nádraží, kterému místní přezdívali Moskevská, protože i tam bydleli Sověti.
„Oficiálně to stavěli pro naše lidi. Nemohli tam přece dávat byty jen sovětským přátelům. Stejné to bylo, když se vedle stavěl Klub Družba, což byla taková hospoda s kinosálem. To se stavělo pro nás, ale kvůli nim, aby měli kam jít,“ popisuje Hudousek.
Když nastala změna režimu, tlačili lidé v Rokytnici na co nejrychlejší zrušení posádky. Rudou armádu se však podařilo odsunout až v březnu 1991. Uvolněné byty na sídlišti U Nádraží pak místní nabídli volyňským Čechům, kteří se chtěli vrátit do Česka po jaderné havárii v Černobylu.
„To zařídil Havel a oni ho pak měli strašně rádi. Po Rusech tu bylo hodně volných bytů. Ale ty baráky na Dolním Sídlišti, to byla poloviční demolice. Zvažovalo se i jejich zbourání, ale nakonec je město opravilo a teď to vypadá úplně jinak. Všechno se muselo vyházet, dát nová okna, jinou střechu, kotelnu i prádelnu zbourali. Dnes je to celkem líbivé,“ uzavírá Vladimír Hudousek.
