„Zpětně to umím interpretovat jediným způsobem - nebyla jsem to já, kdo rozhodoval. Stala jsem se něčím nástrojem. A jsem za to vděčná,“ líčí americká atletka Abbey D’Agostinová.„Stále se usmívám radostí nad tím, jaké pozornosti se tak malému činu dostalo. Ukázal, proč jsme lidmi. Že nad vším stojí láska a schopnost se obětovat.“
Závěr roku vybízející k všemožným žebříčkům tuhle chvíli ukazuje znovu a znovu. Američanka Abbey D’Agostinová se v rozběhu olympijského závodu na 5 000 metrů srazila s Nikki Hamblinovou z Nového Zélandu - a obě si poté navzájem pomohly na nohy. D’Agostinová si vážně poranila koleno, a tak ji rivalka podpírala a dojemně se snažily společně v závodě pokračovat, byť to nakonec nešlo.
Bylo v tom všechno. Slzy i úsměv. Bolest i radost.
A ony dvě pronikly do povědomí jako ty největší šampionky bez titulů. Byť jim v Riu oběma garantovali start ve finále, Američanka místo toho mohla leda vyhlížet operaci. Hamblinová skončila 17., přesto nikoli mezi přehlíženými.
„Lidé se o tom stále baví. Je to až neuvěřitelné,“ líčila v prosinci pro list New York Post. „Takovou situaci nemůžete vymyslet. A ani se na ni nedokážete nijak připravit.“
Rok 2016 měl samozřejmě své hrdiny ověnčené medailemi a trofejemi. Usain Bolt, Michael Phelps, Cristiano Ronaldo... O takových nepochybuje nikdo. Dvojice jinak nenápadných atletek je však úplně jiná.
Svěžejší - a s lidským rozměrem. Obě se staly svého druhu celebritami. D’Agostinová se setkala s prezidentským párem Obamových a provedla čestný nadhoz na duelu baseballových Red Sox, ale přece jen se pak přes ni převalila vlna dalších velkých událostí amerického sportu.
Hamblinová se na Novém Zélandu zapsala krajanům do paměti více: „Ale doufám, že to nebude největší chvíle mé kariéry. Snad ještě lepší momenty přijdou.“
Pokud se jim podaří probojovat na příští olympiádu v Tokiu, jistě budou pod drobnohledem znovu. Trpká zkušenost s nádechem osudovosti je každopádně spojila. Zůstaly v kontaktu a postupně mezi nimi vzniklo přátelství.
Ačkoli se vše odehrálo v několika sekundách, emoce přetrvaly. Pro závod obě dřely čtyři roky - a zvlášť Hamblinová, jež kvůli zranění přišla o hry v Londýně. Najednou bylo vše pryč, a stejně povstaly.
„Nedokážu odhadnout, jak dlouho bych na dráze ležela, pokud by mě Abbey nezvedla,“ přiznává Novozélanďanka. „Na druhou stranu věřím tomu, že by se spousta lidí zachovala stejně jako my.“
A touto vírou se vracíme k úvodním slovům druhé z účastnic. Vážně by na jejich místě každý polkl ambice a jal se pomáhat bližnímu, jenž je ve sportu zároveň sokem?
Proto je jejich poselství z Ria tak vděčné. Proto Hamblinovou dojalo, že jim krajan ze Zélandu vytvořil dřevěnou trofej s pěti olympijskými kruhy - jedna z kopií má zamířit přes půl planety do USA k D’Agostinové. Vítězky bez medailí se tak přece jen dočkají i něčeho hmatatelného.
