Že „mladý rytíř a jeho otec překonají řadu nástrah, porazí černokněžníka, vysvobodí princeznu, najdou lásku a především cestu jeden k druhému“, vyslepičila televize už v programové anotaci. Že půjde o pánskou jízdu, sliboval režisér Martin Dolenský. A že ústřední pár spojí intelektuálně umělecké záliby, bylo jasné od princova skicáře a princezniny kolébky.
Ovšem jen sama disputace o síle vzdělanosti proti síle meče by příběh neutáhla. To měla na starost jediná postava s výraznější osobností, neotesaný rytíř ze staré školy, který neumí číst, psát ani jíst příborem, směje se emancipaci, rád se pere. A stejně drsného chlapíka chce na společné výpravě za unesenou princeznou vychovat ze svého syna moralisty, jenž by pomohl „i obyčejné dívce“.
Jenže vtip, který sliboval, skončil u zákazu piva pro potomka a Lukáš Vaculík coby tatík, jenž připomínal mile operetního Porthose ze Tří mušketýrů, ustoupil obvyklé žánrové výbavě, počínaje pouťovými ohnivými triky a konče vílami, za jejichž herecké kuňkání je měl zlosyn Jaromíra Hanzlíka proklít nastokrát.
Parádu dělal jen nevzrušivě pohledný tandem Lucie Černá - Jan Komínek a neselhávající scenérie Dolského mlýna či měsíční krajiny Na Mostecku. Vyloženě odbytý finální souboj nahrazovaly tři konce a variace na Cimrmana „Nejsou to loupežníci? Jsou to loupežníci!“ byla zřejmě bezděčná. Bohužel.