Uvážíme-li ekonomickou sílu obou států a skutečnost, že jsou bezprostředními sousedy, jsou vztahy obou zemí - a především jejich obchodní výměna - překvapivě nevýznamné. Dovoz z Ruska činí pouhé 1,4 % japonského importu, dovoz z Japonska 4,1 % importu ruského.
Jednou z příčin je nepochybně skutečnost, že oba státy za 71 let od konce 2. světové války ještě nepodepsaly mírovou dohodu. Důvodem je spor o svrchovanost nad ostrovy Etorofu, Kunashir, Shikotan a skupinou Habomai (v ruském označení jde o Jižní Kurily, v japonské terminologii o Severní teritoria).
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Připomeňme si, že na základě smluv z Petrohradu (1875) a Portsmouthu (1905) byly všechny Kurilské ostrovy a jižní třetina Sachalinu japonským územím. Když se Sovětský svaz v srpnu 1945 připojil k válečnému úsilí Spojenců na Dálném východě, snažil se obsadit co největší část japonského území, aby tak rozšířil vlastní teritorium.
V zabírání území, včetně sporných ostrovů, pokračoval na rozdíl od ostatních Spojenců i po japonské kapitulaci. Tokio se ve smlouvě ze San Franciska z roku 1951 vzdalo suverenity nad řadou území (včetně Sachalinu), ale explicitně odmítlo odstoupit Severní teritoria, která tak z hlediska mezinárodního práva zůstávají japonským územím.
Řešení situace nepřinesla ani nabídka SSSR z padesátých let na vrácení dvou ostrovů. Otázka, zda a kdy obě země dospějí k dohodě o dalším osudu sporného území, tak zůstává až hlavní zápletkou rusko-japonských vztahů.
Moskva s Tokiem podepsala jen memoranda a deklarace
Důvodem, proč Japonsko pozvalo ruského prezidenta na státní návštěvu, byla naděje, že se země dohodnou na řešení teritoriálního sporu. Další témata, jako například rozšíření ekonomické spolupráce, jsou z pohledu Tokia mnohem méně významné, nicméně japonští představitelé, včetně premiéra Abeho, dali při svých předchozích setkáních s ruskými protějšky jasně najevo, že v případě dosažení dohody o sporných ostrovech jsou připraveni k razantnímu rozvoji ekonomických vztahů. Přeloženo do srozumitelného jazyka, jsou ochotni za návrat ostrovů zaplatit investice do ruského hospodářství.
Priority Moskvy je možné rozdělit do dvou skupin. Z krátkodobého hlediska chtěl Kreml prolomit mezinárodní izolaci a sankční režim vyhlášený proti Rusku po jeho agresi proti Ukrajině. V dlouhodobějším plánu pak jde Moskvě o získání japonských investic, které by podpořily rozvoj východu země.
Na předání sporných území Kreml nijak zainteresován není, mimo jiné proto, že rádoby principiální postoj odmítající „obchodování s vlastním územím“ využívá ve vnitropolitické propagandě jako důkaz zdánlivého vlastenectví politických špiček.
Tento základní rozpor se stranám nepodařilo překonat, a Putinova návštěva tak skončila pro obě strany zklamáním. A to přesto, že v souvislosti se summitem bylo na různé úrovni podepsáno 50 dokumentů zaměřených na ekonomickou spolupráci.
Většinou totiž jde jen o deklarace a různá memoranda o porozumění, jejichž význam musí ještě prověřit budoucí čas. Příkladem může sloužit prohlášení o společné hospodářské činnosti na Severních teritoriích, která by se mohla stát základem pro zlepšení vzájemných vztahů.
Až dosud se totiž Tokio takové spolupráci bránilo s tím, že podobná formální dohoda je možná až po uznání příslušnosti ostrovů k Japonsku. A během Putinovy návštěvy se nestalo nic, co by dávalo důvod se domnívat, že Tokio tento tradiční postoj opustilo.
Putin na návštěvě Japonska (15. prosince 2016):
Ostatně patovou situaci kolem deklarace nejlépe dokumentuje skutečnost, že nad jejím textem pracovali několik týdnů experti obou stran, ale přesto ji předali svým šéfům v podobě, která umožnila podepsat jen velmi obecný text.
Stejně tak relativní hodnotu mají i další plány, ať už jde o vytvoření investičního fondu, který by mohl umožnit spolupráci obou zemí při průzkumu nalezišť, těžbě surovin a jejich dovozu do Japonska, nebo navázání spolupráce ve stavebnictví, případně při zvyšování efektivity ruského průmyslu. Vše totiž ve značné míře závisí na tom, zda země podepíší mírovou smlouvu, a zda se tedy dohodnou na řešení územního sporu.
Rusko se nutně potřebuje vymanit z izolace
Pokud bychom měli setkání hodnotit sportovní terminologií, pak se ani jedné straně nepodařilo prolomit pečlivou obranu protivníka. Vítězem o jediný pomocný bod (na juko) se stal judista Putin, kterému se podařilo splnit alespoň minimální cíl návštěvy - tedy prolomit embargo na oficiální schůzky, které ve vztahu k němu až dosud dodržovaly země G7.
Další cíle - například zrušení protiruských sankcí - už ale nedosáhl, a tak je otázkou, zda vůbec můžeme schůzku z pohledu Moskvy hodnotit jako úspěšnou.
Vždyť Rusko, nacházející se už tři roky v hospodářské krizi a projídající zásoby z tučnějších let, potřebuje především zásadně zvýšit konkurenceschopnost své ekonomiky, zbavit ji chorobné závislosti na cenách ropy a zemního plynu a začít konečně vyvážet lidskou práci místo surovin. K tomu ovšem potřebuje investice a mezinárodní spolupráci, nikoli sankce a izolaci.
Kurilské ostrovy patří Rusku, přičemž jejich jižní část (Kunaširi, Iturup, Šikotan a Habomajské ostrovy) jsou nárokovány Japonskem.
