„V proslovech nejsem moc silná, nechtěla jsem být za českou Bridget Jonesovou, snad jsem nic nepopletla,“ usmívala se na tiskové konferenci po triumfu v nedělním závodu s hromadným startem.
Je to nejhezčí moment vaší kariéry?
Rozhodně. Je to můj nejvíc nejhezčí pocit. Teď jsem to řekla jak Forrest Gump, ale byl to opravdu nejemotivnější moment mé kariéry, mé pocity tady gradovaly daleko víc než během olympiády v Soči. Byl na nás vyvíjen velký tlak a zároveň to byla hrozná výzva. Je úžasné vyhrát doma.
Byl to váš vánoční dárek pro fanoušky?
Snad to je dostatečný dárek za tu neuvěřitelnou atmosféru, za kterou nám i zahraniční závodníci gratulovali. Jirka Hamza (prezident Českého svazu biatlonu) tady skvělou prací vytvořil spoustu nezapomenutelných momentů pro závodníky, realizační tým a fanoušky.
Pojďme na chvíli k závodu. Při druhé střelbě vleže jste poprvé a naposled na střelnici chybovala. Co jste si pomyslela?
Vlastně to ze mě trochu spadlo, protože jsem se uklidnila, že nejedu pořád v čele, tam je to těžší. Psychicky jsem si to jedno kolo odpočinula a potom ve mně vzplanuly naděje na hezké umístění. Viděla jsem, že se trefuju a že čtvrtá položka rozhodne.
Zkusila jste to napálit a děj se vůle boží?
Říkala jsem si, že holky se mě určitě taky snažily docvaknout a třeba budou unavenější. Já jela rozumně hlavou až před střelnici. Nechtěla jsem přepísknout tempo, ale zároveň nejet moc pomalu, aby to pro ně nebylo lehké. Pak jsem absolutně vypla a soustředila se jen na sebe, což se mi dlouho nepovedlo.
V posledních dvou kolech vás mocně stahovala Laura Dahlmeierová. Kdy jste si jí všimla?
Až když jsem se ohlédla za posledním výstupem na Modříňák. Říkala jsem si, že to už nemůže dát.
Pomohli vám lidé podél tratí? Hnali vás?
Před poslední střelbou už jsem byla na pokraji sil, vlastně si ani moc nepamatuju ty metry po střelnici. Člověk zapne automat, už se jen koncentruje na těch pár metrů před sebou a prostě jede.
S MEDAILÍ. Gabriela Koukalová po vítězství ve hromadném závodě v Novém Městě na Moravě.
Co vám pak v cíli říkal manžel Petr s maminkou Gabrielou?
Oba byli hrozně hrdí a mamka měla na krajíčku.
Což je u ní co říct.
Přesně tak. Nechci se ji nějak dotknout, ale vždycky byla taková emočně plochá, odmala nedávala city moc najevo. Jsem moc vděčná, že se mě rodiče snažili udržet u sportu i přes mé bouřlivé období. Děkuju moc i Ondrovi a dalším lidem, kteří nám tu cestu usnadňují. Tyhle momenty si člověk za nic na světě nekoupí. Jsou to momenty, které prostě nikdy nezapomenete.
Při vystupování na stupně vítězů jste se zahalila do české vlajky. Už jste to někdy udělala?
Ne, nikdy. Měla jsem sen, že pokud se mi jednou třeba podaří vyhrát mistrovství světa, tak se do ní zabalím a budu poslouchat národní hymnu. Vlastně už jsou mi dneska ukradené úplně všechny závody, protože to, co tady lidé předvedli, to bylo daleko víc, než nějaké mistrovství světa, opravdu.
Od koho tu vlajku vůbec máte?
To se omlouvám, ale absolutně nevím. Šly jsme na vyhlášení a někdo mi ji podal. Tak mi tady zbyla, ale neodcizila jsem ji. Vrátím ji, ale nevím komu.
V CÍLI. Závod s hromadným startem v Novém Městě na Moravě ovládla Gabriela Koukalová (vlevo). Druhá doběhla Laura Dahlmeierová (vpravo), třetí Dorothea Wiererová.
V televizním rozhovoru jste říkala, že po tomhle už ani nemusíte jet na olympijské hry. To jste myslela vážně?
Nemyslela, jen jsem si říkala, jestli může být něco víc, protože nic takového jsem si ani v nejhezčích snech neuměla představit.
Neuvažujete teď, že byste pokračovala i po olympiádě v Koreji?
To uvidíme. Kdyby tady byl svěťák, tak si to umím představit.
Bude nejspíš hned v prosinci 2018.
Hm, a mám to. (usměje se)
Dnešní vítězství vás ale určitě nahlodalo...
Jo, přiznávám, že jo. Bylo to tak hezké, že bych si ho určitě chtěla zopakovat.
Napadlo vás naopak, že by to mohlo být i naposledy, co před českým publikem závodíte ve Světovém poháru?
Ono se to nabízí, ale člověk nikdy neví, uvidíme. Váže se to hodně na výsledky. Chtěla bych se asi rozhodovat spíš podle toho, jestli mi to ještě půjde. U sportu nikdy nevíte.
Je to pro vás zatím nejlepší rok? Získala jste velký křišťálový glóbus, teď jste vyhrála doma.
Musím říct, že asi jo. Na jednu stranu jsem ráda za to, že už na bedrech nenesu takovou zodpovědnost jako minulý rok. Každý závod jsem brala hrozně vážně a neužívala si tak atmosféru. Ten chtíč být pořád na vrcholu a mít nejlepší výsledky jsem si nesla celou zimu a doufala, že to dobře dopadne. Teď je to naopak takové free. I z Ondry Rybáře cítím, že je uvolněný, ať jedu ve žlutém, nebo červeném čísle. Přitom před rokem jsme si říkali: Ty jo, ona jede v červeném. Byl to takový zvláštní pocit, nebyli jsme na to zvyklí. Teď jsme si dali jasný cíl - užít si tuhle sezonu. Nesmí se to za každou cenu lámat přes koleno. Veškeré mé myšlenky se soustředí na příští olympiádu. Chtěla bych, aby to byl takový můj dosavadní vrchol kariéry.
ZA VÍTĚZSTVÍM. Gabriela Koukalová v hromadném závodu v Novém Městě na Moravě.
Mluvila jste o vánočním dárku pro fanoušky, jaký byste si přála vy?
Jediné, co bych si přála, je mít kolem sebe zdravou a spokojenou rodinu, být v pohodě a happy.
Jsou to pro vás dneska takové malé Vánoce?
Já vlastně Vánoce každý rok úplně neprociťuju tak, jak bych měla. Soustředím se na práci, doma jsem maximálně pár hodin na otočku, jedu na Sportovce roku a druhý den pryč. Nemám šanci si ani pořádně užít tu pravou vánoční atmosféru, ale doufám, že se tomu letos aspoň přiblížíme.
Navíc vás 28. prosince čeká společně s Michalem Šlesingrem tradiční exhibice na fotbalovém stadionu Schalke.
Bude toho dost, ale já si říkám, že vůbec nejsem tréninkový typ, ale závoďák. Za každou příležitost závodit jsem ráda.
Těšíte se aspoň na těch pár dní odpočinku?
Těším se moc. Je to zasloužené volno za to, že jsme to tu všechno zvládli. Ale zároveň toho odpočinku nesmí být moc, už se zase těším na další závody po Novém roce.
