Víc než půl hodiny odpovídal ve finštině a švédštině. Pak se zastavil i u českých reportérů, ale předem je prosil: „Může to být krátké? Už chci slavit.“
Bude. Jaké to bylo finále?
Už dopředu jsme věděli, že bude strhující. Těžký zápas před skvělými diváky. A já jsem tak šťastný, že se opět můžeme nazývat světovými šampiony. Pro mě je to už potřetí.
Ano. Začalo to v Praze 2008, pak v Helsinkách 2010 a teď tady. Můžete ta zlata porovnat?
Podívejte se sami, ta barva je vždycky stejná. Je zlatá! Což znamená, že jste nejlepší na světě. To je to nejhlavnější. A to je to, proč florbal hrajete.
Sám jste jel jednu z rozhodujících penalt. Cítil jste tlak?
Kdepak tlak, já si tyto momenty užívám. Ale tentokrát to bylo něco jiného, byl jsem na střídačce, odehrál jen tři střídání a pak se dvě hodiny nedotkl balonku. Takže jsem si říkal, že musím zvolit jednoduché zakončení.
Berete tohle zlato jako pohádku? Není to dávno, co jste se cítil psychicky vyčerpaný, hledal motivaci a přerušil kariéru.
Těžko se mi o tom mluví, takže řeknu jen prosté: Jsem šťastný. Nemohu volit jiná slova. Jsem strašně hrdý na náš tým, protože je to neuvěřitelný tým.
Tohle bylo vaše 10. mistrovství světa. Uvidíme vás i v Praze za dva roky?
Možná.
