Dvaasedmdesátiletý Alexander Van der Bellen měl už v neděli večer důvod k oslavám. V opakovaném druhém kole prezidentských voleb porazil svého pravicového soka Norberta Hofera (výsledek rakouských voleb zde). Evropští lídři si jistě oddechli. Ve Van der Bellenovi totiž našli nového spojence. Konzervativní voliči upozorňují, že prošedivělý politik směřuje příliš doleva.
KOMENTÁŘ: Vítězství liberálů v Rakousku je velké. Ale jen symbolické |
Saša, jak Van der Bellenovi kvůli jeho ruskému původu přezdívají nejbližší, musel už během kampaně odrážet nařčení z údajných komunistických choutek. Objevily se také informace, že během studené války byl špionem německé Stasi. Van der Bellen je rázně odmítl.
Hofera porazil i díky své profesorské odměřenosti. „Pokud Hofera označíme za ofenzivního útočníka, který mohl uspět pouze, pokud by se držel zkrátka, pak Van der Bellen přišel v roli přívětivého postaršího gentlemana,“ vysvětlil pro server The Local politolog Peter Hajek.
Uprchlíci z Estonska
Cesta do politiky byla pro Van der Bellena trnitá. Narodil se 18. ledna 1944 jako syn Alexandera a Almy Konstantinových. Jeho otec byl v Rusku narozeným bankéřem, matka pocházela původem z Estonska, dávné kořeny má rodina i v Nizozemsku. Před válkou žili ve Vídni, stále však neměli rakouské občanství. Po příchodu Rudé armády rodina prchla do Tyrolska, kde Van der Bellen podle svých vzpomínek prožil idylické dětství.
Rakouskými občany se stali oficiálně až v roce 1958. Rodiče se doma bavili rusky, Van der Bellen však z tohoto jazyka ovládal jen pár slovíček. Později vysvětlil, že jeho rodiče nechtěli, aby byl mezi svými vrstevníky považován za přistěhovalce. V roce 1962 úspěšně završil studia na Akademickém gymnáziu v Innsbrucku. Na univerzitě posléze získal doktorát z ekonomie.
V roce 1980 byl jmenován profesorem ekonomie na Vídeňské univerzitě. Mezi lety 1990 a 1994 zde byl děkanem fakulty sociálních věd a ekonomiky, píše The Telegraph. V průběhu let se stal expertem na finanční procesy ve veřejném sektoru, fiskální politiku, veřejné výdaje, ekonomické regulační mechanismy vlády a obor dopravy a životního prostředí.
V Hofburgu usedne Van der Bellen. Hofer uznal porážku a pogratuloval mu |
Do vyšší politiky vstoupil v roce 1994 coby člen rakouské strany Zelených. Za tuto partaj zasedal v rakouské Národní radě. V roce 1999 poskočil do čela strany. Pod jeho vedením dlouho vzkvétala. V parlamentních volbách zaznamenala rekordní úspěchy. V roce 2008 však přišla po téměř deseti letech o část voličské základy. Van der Bellen rezignoval.
Přesunul se do městské rady ve Vídni, kde se zabýval převážně sektorem vysokoškolského vzdělání a výzkumu. „Prošel jsem si cestu od arogantního antikapitalisty až ke štědrému levicovému liberálovi,“ sdělil v jednom z rozhovorů. Do letošních prezidentských voleb šel jako nezávislý kandidát s podporou strany Zelených.
Naplno v nich projevil své liberální postoje vůči Evropské unii. „Mluvím tady o Evropě. E-V-R-O-P-Ě. Nikdy jste o ní neslyšel?“ opřel se Van der Bellen do Hofera v jedné z televizních debat. Ten ho nařkl z toho, že do politiky tahá své praktiky z působení na vysokých školách.
Budoucí prezident se však nebál přitvrdit a slíbil, že v případě vítězství Svobodné strany Rakouska (FPÖ) v řádných parlamentních volbách v roce 2018 nejmenuje rakouským kancléřem jejího předsedu Heinze-Christiana Stracheho. Obdobně by se zachoval i v případě hrozících předčasných voleb.
Členem FPÖ je přitom i Hofer. Za tato tvrdá slova si Van der Bellen vysloužil přezdívku „Zelený diktátor“. Podle průzkumů je přitom FPÖ favoritem na vítězství ve volbách.
Jednotná Evropa
Van der Bellen se sympatiemi k myšlence jednotné Evropy nikdy netajil. Ve své knize z roku 2015 dokonce podpořil myšlenku takzvaného evropského federalismu.
Otevřeně podporuje sňatky homosexuálů a těší se velké oblibě u rakouských celebrit i vysoce postavených politiků. Navzdory umírněnému vystupování ho podporuje i silná voličská základna mladých lidí. Jeho liberální postoje mohou být pro mnohé překvapivé. Van der Bellen byl vychován v duchu luteránství. Později však od praktikování víry zběhl. Nechal se však slyšet, že se řídí morálními principy Nového zákona.
Teprve před rokem si vzal za ženu svou dlouholetou přítelkyni Doris Schmidauerovou. Z prvního manželství má dva dospělé syny. Schmidauerová je od roku 1989 členkou strany Zelených. Ve straně podle svých slov hodlá zůstat i během plnění povinností první dámy.
Van der Bellen se v lednu stane druhým nejstarším prezidentem v dějinách Rakouska a zároveň prvním přímo zvoleným sympatizantem strany Zelených v celé Evropě.
Cesta spacím vozem místo domu hrůzy, glosuje tisk výhru Van der Bellena |
Jeho vítězství ve volbách u mnohých vzbuzuje obavy právě kvůli jeho věku i zálibě v cigaretách. V srpnu musel vyvracet spekulace o tom, že u něj lékaři diagnostikovali rakovinu. Zveřejnil své lékařské záznamy, které dokázaly, že má „krásné plíce“. Cigaret se však nehodlá vzdát.„Kdysi jsem na pár měsíců přestal. Proč bych se ale takhle mučil v mém věku!“ sdělil.
V kampani před opakovanými volbami mu na sociálních sítích pravicoví extremisté vyhrožovali smrtí, proto jej na předvolebních akcích doprovázeli členové speciálního komanda Cobra.
Situaci však ustál s klidem sobě vlastním. I ten mu podle všeho pomohl do křesla rakouského prezidenta. Otázkou zůstává, jak se dokáže poprat s rostoucími populistickými a pravicovými tendencemi v Evropě.
